Článek
Slova, která měla být možná jen pubertální výčitkou, v ní otevřela otázky, které si dlouhé roky nepřipouštěla.
Jana pracovala od rána do večera, starala se o domácnost a snažila se, aby vše bylo perfektní. Sama sebe ale často odkládala na poslední místo. „Měla jsem pocit, že dělám všechno správně. Jenže když to řeklo vlastní dítě, najednou jsem si nebyla jistá vůbec ničím,“ přiznává.
Zrcadlo, které nečekala
Její dcera je ve věku, kdy hledá vlastní cestu a nebojí se říct věci naplno. Jana si nejdřív myslela, že jde jen o vzdor. Čím víc o tom ale přemýšlela, tím víc si uvědomovala, že za větou možná stojí něco hlubšího. „Došlo mi, že mě vlastně nikdy neviděla šťastnou. Jen unavenou nebo ve stresu,“ říká.
Začala si všímat drobností. Kolikrát odmítla pozvání na kávu, protože měla pocit, že musí být doma. Kolikrát potlačila vlastní přání, aby měli ostatní všechno, co potřebují. „Najednou jsem viděla svůj život očima někoho jiného. A nebyl to moc hezký pohled,“ dodává tiše.
Malé změny, velké uvědomění
Rozhodnutí nepřišlo ze dne na den. Jana nezačala měnit všechno najednou, spíš pomalu zkoušela vracet do života věci, které ji dřív těšily. Přihlásila se na kurz keramiky, začala chodit na procházky a občas nechala večeři na ostatních. „Ze začátku jsem měla výčitky, ale pak jsem si uvědomila, že když budu spokojenější já, pocítí to i doma. A víte co? Žádná katastrofa se nestala. Všichni se o sebe zkrátka nějak postarali,“ zamýšlela se.
S dcerou o jejich rozhovoru mluvily znovu až po několika týdnech. „Řekla mi, že žít v neustálém stresu, kdy nemám čas se ani pořádně vyspat, jí připadá jako šílenost. Vlastně měla pravdu. Já jen celou dobu myslela, že to dělám pro rodinu,“ vzpomíná Jana. Místo hádky přišlo porozumění a možná i nový začátek jejich vztahu.
Někdy stačí jedna věta, aby člověk zastavil a podíval se na svůj život jinak. Ne jako na seznam povinností, ale jako na cestu, kterou může ještě změnit. Protože být oporou pro druhé neznamená zapomenout na sebe. Někdy právě naopak.
Zdroj: Jana T., Praha
