Článek
V dubnu se spouští elektronický zápis a v květnu se koná osobní. Napadlo mě, že se nejdřív zeptám ředitelky naší vesnické školky, zda má dcera vůbec šanci na přijetí. Ženy v místní facebookové skupině se totiž bavily, že je letos hodně dětí. Proč marnit čas zápisem, kdyby to nevyšlo, dělala jsem si legraci. Jenže jsem nevěděla, že mám vlastně pravdu.
Potřebuji se vrátit do práce
Napsala jsem do školky e-mail, že dcera je narozená na konci srpna, a zda je šance, že nastoupí do školky standardně? Mám se vrátit do práce a potřebuji dát samozřejmě vědět, kdy se mnou mohou počítat. „Omlouvám se, to je velmi malá šance, nemáme žádná místa…“ přišla mi odpověď.
Zůstala jsem sedět jako opařená. Co mám teď dělat? V práci mi další rok místo držet nebudou. Finančně na tom nejsme tak, abychom si mohli dovolit soukromou mateřskou školku. Padla by na to více než polovina mé výplaty. Jaký má pak smysl se do té práce vůbec vracet? To můžu být s dcerou doma.
Potřebuju mezi lidi
Jenže ono to není jen o práci a dceři. Já už vážně potřebuju mezi lidi. Cítím se doma neužitečná, jsem věčně protivná, s partnerem se hádáme. Myslím, že by nám změna toho stereotypu zkrátka prospěla. Jenže co dělat, když na to prostě nemáme?
Koukala jsem na ceny soukromých skupinek a školek, tolik snad za měsíc ani neprojíme… Musela bych ji vozit vedle do města, u nás taková ani není. Navíc nemám ani auto. Já to nechápu, jak se má žena vrátit do práce, když rodičák se zkrátil na tři roky, ve školkách není místo a doma zadarmo být také nemůžete? Co dělat, když neexistují babičky, které by rády pohlídaly? Jsem zoufalá…
