Článek
Mít dítě je ta nejkrásnější věc, co se vám může stát. Neříkejte to bezdětným, protože ty mají ještě pořád jiné priority - ty, které jsme měli dříve také. Ale nic člověku nedá do života větší smysl, než osoba, která potřebuje naši péči, pozornost i čas. Je to dar a není to samozřejmost.
Vzpomínáte na film Obecná škola?
Proč potom vychováváme děti ve strachu? Proč si nezískáme jejich respekt, ale nutíme je, aby se bály zdvižené ruky? Pochopitelně všichni rodiče, kteří se rozhodnou jít cestou respektující výchovy čelí větám, že vychovávají rozmazleného fracka, a pak to nemá ve společnosti takhle vypadat.
Představa, že pošlu dítě do školy, kde dostane rákoskou přes prsty, mě jako matku neskutečně děsí. Stejně tak prostředí, kde se bude na moje dítě řvát, kde se bude jako jedinec ponižovat nebo shazovat. To všechno bylo ještě před třiceti lety na základkách zcela normální. Možná je to, bohužel, na některých normální dodnes.
To vymodlené dítě…
A společnost uznala, že je to špatně. Tak proč je pro nás stále normální, že vychováváme bitím? Co tím dítěti předáváme? Pokud plácne nás nebo jiné dítě na pískovišti a my mu za to dáme na zadek, dává to vůbec smysl?
To vymodlené dítě, které milujete víc než sebe, za které byste bez váhání položili život, které v noci přikrýváte a klidně nepůjdete spát jen proto, abyste ho drželi v náručí, když má zlé sny. To milované dítě, o které máte nepředstavitelný strach při každé nemoci a toužíte vzít všechnu bolest a nepohodlí na sebe. Tohle dítě pak jdeme a sami uhodíme? To dítě, které utěšíme, když ho uhodí někdo na pískovišti nebo ve školce?
Pokud „seřežete“ své dítě, selhali jste vy. Dokud si to lidi neuvědomí, budeme jako společnost pořád sto let za opicemi. Ale jasně, vychovávat a vysvětlovat je těžší, časově náročnější. Facka lupne během pár vteřin. Já jen, že tu facku dáváte tou stejnou rukou, kterou to dítě hladíte po zádech, když sladce usíná a myslíte si, že je ten váš dotyk stále stejný. Není.
