Článek
Byla jsem naivní, zamilovaná. Možná, že jsem jen nechtěla, aby mě někdo opustil. Celý život mi chyběl táta. Možná proto mám k mužům tak nezdravý vztah. Nebo proč vlastně odpouštím tolik? Proč si nevážím sama sebe, když jsem vybudovala firmu, vystudovala několik vysokých škol, starám se o své dítě?
Chvilku vzpomínej…
Pamatuju si, když to bylo poprvé. Byl sníh, slavil se konec roku. Pípla ti zpráva, tehdy si ještě nikdo nedával na telefon zámky a neschovával obsah. Bylo naprosto evidentní, že to není novoroční přání od bývalé známé. Brečela jsem. Tolik, že jsem po tobě hodila náramek plný přívěsků, které jsem se ráno ve sněhu snažila zoufale najít.
Pamatuju si, že vždy, když jsem brečela zoufalstvím a posílala tě k šípku, jsem si ve skrytu duše přála, abys přišel a řekl, že to bude dobré. Abys mě zastavil. Abys mě ujistil. Udělal jsi to, mnohokrát. Ale také sis vždy našel novou ženu, do které ses zamiloval. A já jsem u každé další doufala, že tentokrát už je to ta poslední.
Ponižovala jsem se
Když jsem poprvé zjistila, že to není jen nevinné psaní, ale vášnivá romance, zlomilo mě to. Natolik, že jsem cítila jen vztek a vyhrožovala té dívce, že to řeknu jejímu příteli. Byla jsem hloupá? Ubohá? Zřejmě ano. Ale chtěla jsem si chránit, co je moje. Myslela jsem, že budu holka nad věcí, že mi to nebude vadit. Nebyla jsem nic, jen žárlivá hysterka.
Pak jsi odešel. Na celý rok, protože sis našel jinou. Další. Byl jsi s ní dlouho předtím. A já to nevěděla. Když jsi odcházel, prosila jsem, ať to neděláš. Nějaká malá holka ve mně se bála, že zůstane sama. A i když se to stalo, všechno jsem zvládla, postavila se na vlastní nohy - zoufale jsem toužila, aby ses vrátil.
Nebyl jsi ke mně milý, hodně jsem se ponižovala. Dával jsi mi najevo, že jsem špatná, že život se mnou byl peklo. Uvěřila jsem tomu. Už vždycky jsem měla v hlavě, že žít se mnou je peklo. Že si náklonnost druhých musím zasloužit. A když ses vrátil, byla jsem vděčná. Žes někomu, jako jsem já, dal vůbec šanci.
Svatbu si nezasloužím
Podvedl si mě, když se nám narodila dcera, brečel jsi, že nechceš odejít. Pak jsi mě podvedl znovu, tolik nahých fotek ve tvém telefonu. To už jsi šel do útoku - pokud odejdu, vezmeš mi dítě. Věřila jsem, že nemám na výběr. Už tehdy jsem dřela od rána do noci a vydělávala víc než ty. Snad, abys měl důvod se mnou být, abys mě potřeboval. Živila jsem rodinu, kupovala ti oblečení, drahé dárky, platila dovolené.
Otěhotněla jsem znovu. A ty jsi znovu hledal štěstí jinde. Věřila jsem, že tu rodinu zachráním. Lámalo mi srdce pomyšlení, že moje děti přijdou o tátu. Ale lámalo mi také srdce vidět, kolika holkám na Instagramu věnuješ svou pozornost. Kolikrát jsi mě upozornil na to, že po porodu nejsem hubená jako dřív. Pusu jsi mi nedal celé týdny. Kolikrát si mi řekl, že jsem k ničemu. Jak dlouho jsem čekala na to, až mi řekneš, že jsem dobrá máma. Dlouhé roky také na to, zda si mě vezmeš. A tys říkal, že si to nezasloužím. Uvěřila jsem tomu.
A teď tu stojím s myšlenkou, že půjdu pryč. S malou dcerou, těhotná. Slzy se mi kutálí po tváří, bojím se. Bude mezi námi zle? Domluvíme se na dětech? Budu ještě někoho milovat? Zlomí mi srdce, když tě uvidím s jinou? A můžu si za to všechno opravdu sama?
Zdroj: autorský text
