Článek
Moje sestra byla báječný člověk. Smála se nahlas, ráda všechny objímala, všude byla slyšet a vidět. Byla o tři roky starší, a i když jsme měly občas klasické sourozenecké hádky, byla mojí nejlepší kamarádkou. Ta, za kterou jsem šla, když bylo nejhůř. A tou, která tu teď už není.
Osudný den všechno změnil
Stalo se to vloni v září. Byl to krásný den, babí léto, v podvečer se sestra vydala domů z práce na kole, jako vždycky. Stejná trasa, kterou znala nazpaměť. Stejný úsek mezi městem a vesnicí. Když nepřišla domů, mysleli jsme si, že se někde zapomněla s přáteli. Ale pak už nebrala telefon. A o hodinu později jsme dostali zprávu, která změnila všechno.
Srazilo ji auto. Podle svědka, který ji našel, ležela u silnice, zraněná, bez přilby, s rozbitým kolem. Zdálo se to malicherné na první pohled. A sanitka přijela rychle, ale její zranění byla nakonec natolik vážná, že nepřežila cestu do nemocnice.
A ten, kdo to udělal? Ujel
Dodnes nevíme, kdo to byl. Policie prověřovala kamery, hledali auto s poškozeným předkem, prohledali okolí. Vypsala se odměna. Pomáhala veřejnost. Ale po pár týdnech už nebylo co vyšetřovat. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neví. A ten, kdo srazil mou sestru, šel možná ten večer klidně spát. Bez výčitek, že někomu sebral milovaného člena rodiny.
A my? My žijeme s prázdnotou, kterou nejde pojmenovat. Člověk si v duchu říká, co kdyby zastavil? Co kdyby přivolal pomoc? Možná by přežila. Ale to už se nikdy nedozvíme.
Chybí nám důležitá informace
Nejvíc bolí, že tu není žádný viník, jen pachatel beze jména. Není tu na koho se zlobit, komu se podívat do očí, koho se zeptat, proč to udělal. A i kdyby se jednoho dne přihlásil, co z toho? Už nikdy nevezme zpět, že v tu danou chvíli nezastavil. A nezměnil to, co změnit mohl jen tehdy. Poskytnout ségře první pomoc, postarat se o ni, než přijede sanitka.
Občas si představuju, kdo to mohl být. Někdo mladý a vyděšený? Někdo starý, kdo si ani nevšiml, co způsobil? Nebo někdo, kdo prostě jen zpanikařil a zbaběle ujel? Ta představa mě pronásleduje každou noc. Je mezi námi. Možná chodí kolem města, kde žijeme. Možná ji znal. Možná zná mě.
Neumíme to uzavřít
Máma pořád zapaluje svíčky u její fotky. Táta přestal mluvit. Já se usmívám, když musím, ale uvnitř cítím, jak mě to pomalu rozežírá. Protože neexistuje větší bezmoc, než když víte, že někdo vaší blízké vzal život. A přitom dál žije bez trestu. Jako by právě to bránilo celé rodině vyrovnat se s bolestí, která nás uvnitř požírá každou minutu. Nepřála bych to ani svému nejhoršímu nepříteli.
Občas slyším dobře míněné rady: „Zkus se s tím smířit.“ „Odpuštění ti přinese klid.“ Ale co když odpustit nejde? Co když si nechci zvyknout na svět, kde nevinnost neznamená ochranu a vina neznamená trest?
Zdroj: Ivana E., Středočeský kraj
