Článek
Když jsem porodila své první dítě, moje máma se na něj neskutečně těšila. Všem vyprávěla, že bude babičkou na plný úvazek, bude s vnoučátkem jezdit na výlety, učit ho v lese kytičky, zvířátka - jasně, že se nic z toho nestalo.
Večerku určoval západ slunce
Což bylo pro mě dost velké překvapení, protože já jsem u své babičky vždy trávila každý volný víkend, prázdniny i odpoledne. A vždy byly napečené buchty, všude to vonělo domovem a na plotně bylo vždy v hrnci co k obědu. Babička dělala ten dům místem, kde bylo každému dobře. Dokonce i dědečkovi, na kterého babička odjakživa nadávala. A to k tomu patřilo.
Přijít k babičce, to bylo, jako když se zastavíte v čase a jen vnímáte tu vůni, která se kolem vás line. Znamenalo to, že můžete snídat i večeřet zmrzlinu, že můžete jíst čerstvé kedlubny ze zahrádky, koupat se v ledovém bazénu, který se sotva napustil a přijít „až se setmí“. To byla babička - zdroj vzpomínek a vroucného, nekonečného tepla.
Kde jsou…
Moje máma, narozená v sedmdesátých letech minulého století, není taková babička. Má práci, chodí na dvanáctky do kuchyně. A když má volno, chce si odpočinout. Vnoučata má ráda, ale nikdy si je nevzala ani do ZOO. Nehlídá je, nepřespávají u ní. Jsou jenom nástroj, jak si udělat pěkné fotky na Facebook. To, aby holky koukaly.
Za ty roky, co mám děti, jsem nezažila ani jeden volný víkend. Jsem pracující máma, a nemám hlídání. Žádné. Když má moje máma volno z práce, dá si sklenku vína, vyrazí do divadla nebo si zajde zacvičit. Na vnoučata už tam nezbývá. Tak se ptám - kam zmizely ty babičky, kvůli kterým jste jeli klidně přes celou republiku?
