Článek
Když se nám před třemi lety narodila dcera, všichni se divili, že je to vážně hodné dítě. Plakala málo, nebývala nemocná. Vše šlo jako po másle. Není divu, že jsme se brzy rozhodli pro druhé dítě. A navíc Petr toužil po synovi, který by jednou převzal jeho autoservis. To bylo takové skromné přání, o kterém mluvil velmi často.
Najednou neměl zájem
Na ultrazvuku nám ale potvrdili holčičku. Musím říct, že to jeho zklamání bylo evidentní. Od té chvíle jako by se všechno změnilo. Zatímco z prvního těhotenství se o mě staral jako o královnu, u toho druhého jsem si mohla nechat jen zdát.
Jasně, že mu vadilo, že se nám narodí holka. Jenže byla taky úplně jiná než ta první. Hodně plakala, bolelo jí bříško. Nepovedlo se nám kojení, takže skončila na umělém mléku. Nic jsem nestíhala, doma byl všude nepořádek. Učiněný chaos.
Partnerská láska se vytratila
Jenže jsme neměli ani čas jeden na druhého. Jen marně jsme večer hledali čas, kdy si dát skleničku něčeho dobrého, zahrát si karty nebo si jen popovídat. Po porodu se mi navíc vůbec nevrátila chuť na jakékoliv milostné hrátky, a tím náš vztah taky trpěl.
„Druhé dítě jsme si neměli pořizovat, teď to jde všechno do háje,“ řekl mi jednou a já zůstala jako opařená. Jak to může říct? Dcera už je tu přeci s námi! „Nemáme na sebe čas, nemůžu na tebe ani sáhnout, vůbec po mě netoužíš,“ pokračoval ve svých sobeckých důvodech, které mi přišly úplně absurdní. Přeci to tak někdy je, že je člověk nejdřív rodičem, a až později partnerem. Je to jen období. Já se teď ale bojím, že od nás partner odejde nebo si najde milenku. Copak to u první dcery bylo tolik jiné?
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Ivou
