Článek
Nedávno byl Mikuláš. Na sociálních sítích se rodič bouřili, že strašit děti čertem je zlé a nevýchovné. Něco na tom bude. V dospělosti ztrácíme respekt k těm, kteří si ho získávají právě takhle. Proč bychom to měli dělat vlastním potomkům? Není to stejná zbabělost?
Ve školce si to řeknou
Když se mluvilo o Mikuláši, rodiče dětem říkali, že jsou to převlečení lidé. Už je málo těch, kteří tuhle tradici dodržují. K nám chodil Mikuláš i čerti, nenáviděla jsem to a bála se. Když mě chtěli odnést, protože jsem neuměla básničku… Dnes rodiče říkají, že by neměli chodit domů. Domov má být bezpečný přístav, opakovalo se na sociálních sítích. Proč ale nemůže Mikuláš zůstat jako pohádková postava venku?
Pokud jedno dítě nevěří, řekne to ostatním. Děti si ve školce vždy všechno řeknou. Obvykle se tam prozradí příběhy o Ježíškovi. S Mikulášem to bude podobné. A tradice najednou zanikne. Co pak dětem zůstane?
Kouzlo pohádek je pryč
Nevezmeme těm malým ratolestem dětství? Není na tom krásné právě to, že když jsme malí, existuje nespočet pohádkových postav, které nás chrání? Které za námi chodí, když spíme? Ježíšek, který čeká na dopis za okny? Nosí dárky? Není v tomhle kouzlo všech pohádek, na které čekáme každé Vánoce?
Budou si holčičky ještě hrát na princezny? Kluci na kovboje, policajty, rytíře? Nebo to bude také nevhodné, nevýchovné a traumatizující? U čertů není pochyb, proč rodiče upouští od strašení dětí. Je to stejný přežitek jako výchovná na zadek. Dnes už snad i dospělí ví, že se dá dítě životem vést i jinak.
Je tahle cesta správná?
Ale opravdu chceme dětem vzít Ježíška? A co rodiče, kteří chtějí tradici udržet? A jejich děti se ve školce potkávají s těmi, kteří pravdu už dávno znají? Nepřicházíme o kouzlo dětství, na které v dospělosti vzpomínáme?
A máme ještě vůbec šanci nějaké tradice udržet? Nestane se z respektujícího rodičovství toxický boj za pravdu? Nepřehání to ti, kteří původně vše dělali pro své děti?
