Článek
Jsem doma, manžel Petr vydělává. Očekává se ode mě, že se o všechno postarám. Navařím, uklidím, vyperu, vyžehlím. To všechno samozřejmě dělám, do toho se starám o syna Adama, kterému je rok a pár měsíců. A to je věk. Všude vleze, učí se chodit, všechno chce chytit do ruky. Musíte ho hlídat každou minutu, aby se mu něco nestalo. A já jsem unavená. Nemám kolem sebe rodinu, kamarádky. Každý den je stejný. Začala jsem si nedávno psát s manželovým kamarádem. A vzniklo z toho něco, za co se teď stydím.
Učaroval mi tak, jako nikdo
Jezdil k nám s dcerou, kterou má ve střídavé péči. Občas se zastavil, děti si pohrály. Jsou ve stejném věku. A my si začali psát natolik, že už nebylo cesty zpět. On mě od sebe odháněl, aby neublížil svému kamarádovi. Ale nakonec jsme spolu stejně šli na oběd, když jsem manželovi řekla, že jdu k doktorovi. Dokonce si kvůli mě Petr vzal volno, aby pohlídal syna.
A já si mezitím užívala natolik, že mezi námi k něčemu došlo hned na první schůzce. Bylo to báječný, nečekaný, vzrušující. Zase jsem se cítila jako žena. Po měsících, kdy jsem koukala na svůj odraz v zrcadle a nenáviděla své tělo za to, jak teď vypadá, tu byl zase někdo, kdo mě viděl. Opravdu viděl. Ne jen jako matku malého dítěte, ale jako ženu, která potřebuje vášeň, vzrušení a dotek.
Opustit rodinu nepřipadá v úvahu
Jenže já nemůžu odejít. Kam bych šla? Práci nemám, nedodělala jsem ani střední. Vím, že na mě nikdo nikde nečeká. Přesto teď netoužím po ničem jiném, než abych se konečně mohla zase vidět s Kamilem. Je tak jiný. Má pochopení, ví, co to je, když ve vztahu chybí láska. I proto mu nevyšel vztah s matkou jeho dcery.
Je snad možné, abych zahodila vše, co jsem tak poctivě budovala jen pro chvilkové pobláznění? Nebo je to osud a měli jsme se najít? Jsem tak zmatená, jako nikdy. Mám pocit, že beru Adámkovi tátu. A že si manžel brzy všimne, že je se mnou něco jinak. Zatím se snažím skrývat telefon a píšeme si hlavně po nocích, když Petr usne. Nebo ve dnech, kdy je v práci. Aby mu nebylo divné, proč pořád zírám do telefonu. Ale ta touha je silnější než vše, co doma mám. Protože pokaždé, když Petr odejde do kanceláře, mám pocit, že je ze mě zase ta ušmudlaná máma, kterou čeká další den… Jako těch mnoho předchozích.
Zdroj: Kateřina T., Praha
