Článek
Jsem prodavačka. Každý den stojím za kasou v malém obchodě s potravinami. Osm hodin denně, a někdy i víc. Lidi přicházejí a odcházejí. Někdo se usměje, někdo ani neodpoví na pozdrav. Každý večer mě bolí nohy, záda i hlava. A přitom se pořád snažím tvářit mile. Je to součást práce.
Mám čistý plat třicet tisíc. Když to řeknu nahlas, někomu to možná nepřijde málo. Ale zkuste si z toho zaplatit nájem v Praze. Jedna malá garsonka na okraji města – patnáct tisíc. K tomu energie, internet, jízdné, telefon. A jídlo? Jsem ráda, když si můžu dovolit rohlík s máslem a levný salám. Ovoce je pro mě luxus. A kafe z automatu? Malý svátek.
Jsem na vše sama
Nemám partnera, nemám rodiče, kteří by mi pomohli. Nemám ani děti, ale kdybych je měla, už bych asi nebyla tady. Nebo bych možná žebrala o pomoc.
Nechodím do kina, nekupuju si oblečení, nechodím „na víno s holkama“. Doma mám starý notebook a občas koukám na filmy, které už znám nazpaměť. Ale aspoň na chvíli zapomenu, jak mi kručí v břiše.
Někdy si připadám jako neviditelná. Neřvu na sociálních sítích, že je život těžký. Nečekám, že mě někdo zachrání. Ale často si říkám, kolik je nás. Kolik je žen, které pracují, snaží se, nikomu nic nedluží… A přesto večer počítají drobné, jestli si můžou koupit mléko a rohlíky. Ono těch třicet tisíc opravdu není moc, a na dovolenou se z toho ušetřit nedá.
Věřím v lepší zítřky
A přitom… jsem vlastně šťastná. Mám práci, která je slušná. Nejsem nemocná. A pořád věřím, že se to jednou zlepší. A možná se už něco mění.
Minulý měsíc jsem si na internetu všimla kurzu práce s počítačem pro dospělé. Plně zadarmo, večerní výuka, jen pár stanic od domova. Přihlásila jsem se. Po prvním dni jsem měla pocit, že jsem na jiné planetě. Tabulky, prezentace, nějaké klikání, co jsem v životě neviděla. Ale víte co? Baví mě to. A hlavně mi to dává naději. Že možná jednou budu moct dělat něco jiného. Sedět. Nepočítat rohlíky, ale třeba faktury. Mít víc než na nájem. Mít víc než přežívání.
Zatím pořád vstávám do toho samého obchodu. Stojím za kasou. Usmívám se. Ale když si zapisuju úkoly z kurzu, cítím se o něco silnější. O kousek blíž něčemu, co jsem si myslela, že už není pro mě. Možná je to malý krok. Ale pro mě znamená celý svět.
Zdroj: Katka W., Praha
