Článek
„Musíte tam vzít Davídka,“ říkala mi znovu a znovu. „Musí vidět, jak přichází na svět jeho sestřička. Jinak si k ní nenajde vztah. Takhle to dělají už i ve světě! Dítě má být u toho,“ naléhala na mě.
Možná by to někomu znělo krásně . Sourozenecké pouto zrozené od první vteřiny. Ale mně z toho bylo úzko. Davídkovi jsou čtyři. Je vnímavý, citlivý, mazlivý. Když jsem nedávno brečela u filmu, přinesl mi kapesník. Jak bych mu mohla vysvětlit, že když budu v bolestech, nebude to konec světa?
Věděla jsem, co mě u porodu čeká
Tchyně ale trvala na svém. Dokonce mi poslala článek o tom, jak je porod přirozený a děti ho zvládají lépe než dospělí. Jenže já si to nemyslela. Já věděla, jak porod vypadá. Ne vždy krásně a hladce. Někdy jsou to hodiny křiku, pláče, zoufalství. Někdy krev. Někdy zásahy. A hlavně je to chvíle, kdy potřebuju být sama sebou.
Nahá, zranitelná, v bolesti i v euforii. Ne matka, která musí v tu chvíli ještě chránit jiné dítě před tím, co nepochopí. To mé první, vymodlené, milované. Které nikdy nechci vystavit dobrovolně něčemu, u čeho být nemusí.
Chtěla jsem si stát za svým
Jednou jsem tchyni řekla naplno, ať se nezlobí, ale že tohle je moje tělo. A moje volba. „Já vím, že Davídek svou sestřičku bude milovat, i když ji uvidí až po porodu. Nechci, aby první, co si spojí se svou sestrou, byla maminka, která křičí bolestí,“ přednesla jsem své argumenty.
Zamračila se, trochu si odfrkla, a pak u nás doma práskla dveřmi. Myslím, že dodnes nechápe, proč jsem se rozhodla takhle.
Ale já nelituju. Davídek svou sestřičku uvidí až poté, co přijde na svět. Až bude klid, bezpečí a já budu moct být jeho máma, ne žena v bolestech. Vždyť mě tak nezná, před ním chci být vždy silná. A víte co? Věřím, že až ji poprvé pohladí po hlavičce, bude to kouzelné. A důležitější než zcestné názory mojí tchyně. Nutno říct, že manžel se mě před ní vůbec nezastal. Prý to není špatný nápad. Ale já vím své. Jen chtěla mít zase všechno po svém. I můj porod. Jen si říkám, kdo nám Dádu pohlídá, až k tomu porodu vážně pojedu. Protože tchyně trucuje, já rodiče už nemám… A jiná rodina není. Tak snad to nějak dopadne.
Zdroj: Romana T., Plzeň
