Článek
Máme se dobře, hezký pronajatý byt v Praze, oba dva práci v nadnárodním korporátu. Každý měsíc na Maledivy neodletíme, ale také nestrádáme. Jenže můj manžel Karel má maminku, která odjakživa neumí vyjít s penězi. Vydělává si asi 25 tisíc korun, byt má vlastní, tchán už nežije. Ale za týden po výplatě už nemá ani korunu. A naučila se, že si u nás můžeme půjčit.
Začínalo to nenápadně
Já jsem si vlastně dlouho neuvědomovala, že si zaděláváme na problém. Občas se ozvala, zda bychom jí půjčili tři stovky, pak tisíc korun. Vždy říkala, že to vrátí z výplaty, ale to se stávalo málo kdy. A mně bylo hloupé si o to říkat. Je to tchyně, lidi by si měli pomáhat. Také se mi kolikrát stalo, že jsem nevyšla. V takové chvíli je člověk rád, že se má na koho obrátit.
Jenže přibývalo situací, kdy si půjčila i někde jinde a my jsme pak museli hasit problémy - hrozící exekuce, dluhy na zdravotním pojištění v době, kdy neměla delší dobu práci a nehlásila se ani na úřad práce, také vysoké úroky na kreditních kartách. Kája jí vždy pomohl, je to máma. Zvyknul si, že co se financí týče, zkrátka je to s ní o něco těžší. Může to znít zvláštně, ale když v něčem dlouho žijete, přijde vám to normální. A nám ty peníze nikdy nechyběly, děti nemáme, ani zvířata. Měli jsem víc než potřebujeme, a to si říkám, že by člověk vždycky měl pomoct druhému.
Tak já tu nemusím být, řekla
Jenže se začaly opakovat řečí - bůh ví, jestli se dožiju léta, Vánoc, dalších svých narozenin. Člověk si řekne, že občas to tak starší lidé mají. Ale ona nebyla ani zdaleka starší ženou, vždyť nedávno oslavila padesát let.
Párkrát za sebou se stalo, že si půjčila na internetu. Takové ty minutové půjčky, kde je šílený úrok. Zaplatili jsme to, ale když už se to opakovalo znovu, Karlovi bouchly nervy. Řval na ní, že se na nás pořád spoléhá, proč se nenaučí s penězi vycházet. Ona brečela a opakovala, že nám dělá jen starosti, a že „když už nemáme na to, abychom jí půjčili, půjde si to raději hodit než se veřejně zostudit“. Žila v domě, kde se všichni znali a představa, že jí tam přijde exekutor, to by byla potupa.
Jenže si pořád žila na vysoké na noze - daleko vyšší, než si vůbec mohla dovolit. A zase došlo na nějakou kreditní kartu, kde bylo třeba zaplatit okamžitě kolem deseti tisíc. V tu chvíli jsme tomu chtělí učinit přítrž. Už i naše úspory se tenčily. Nabádali jsme ji, že pokud má tolik dluhů, ať si požádá o insolvenci. Nechtěla, to je také potupa. Raději si to hodí, opakovala pořád.
Musíme jí pomáhat? Ale co výčitky?
Mohli bychom okamžitě zatrhnout tohle naše „hašení průserů“ a říct, že už od nás nic neuvidí. Ale co, kdyby na její slova došlo? Co, kdyby si opravdu něco udělala? A Karel by musel pak celý život žít s tím, že kdyby pomohl, máma by žila?
Její výhrůžky se stupňují, neustává to. Dluhy dělá pořád, a Karel se bojí, že když je za ní nezaplatí, přijde o mámu. Ačkoliv se z něj postupem let stala spíše kasička, máma je prostě máma.
Měli jste někdo podobný problém? A jak jste ho řešili? Každá zkušenost pomůže…
