Článek
„Naše Anežka byla vždy bezproblémové dítě, to vážně nebyl problém. Až mě překvapilo, jak jednoduché pro mě to rodičovství bylo, užívala jsem si to. Když trochu povyrostla, tchyně ji chtěla hlídat, to bylo kolem dvou let, myslím. Ráda jsem jí tam dávala, ten krátkodobý pocit svobody mi vždy umožnil načerpat síly a zase být ta skvělá máma plná energie,“ vzpomíná Klára na dny, kdy ještě doufala, že tchyně je pro její dceru bezpečné místo, kde se jí žádná křivda neděje.
Dlouho o ničem nevěděla
„Anežka dlouho nemluvila, alespoň ne nijak souvisle, kolikrát jen jednoslovně vyjadřovala, co zrovna cítila. Kdybyste se jí zeptali, co se někde dělo, sotva by vám něco řekla. A tak jsem několik let vůbec netušila, že se jí děje nějaká křivda, nebo že by na ní tchyně vztáhla ruku. Vždycky mě totiž ujišťovala, že to by nikdy neudělala, ačkoliv svoje děti podle jejich slov bila jak žito,“ vypráví mladá maminka.
„Manžel říkal, že když byli s bráchou malí, máma nešla pro ránu daleko. Ráda jsem jí vyprávěla, proč to chci dělat jinak a ona se tvářila, že mě chápe. Byla báječný posluchač. Jenže jsem nevěděla, že ve své hlavě si o tom vlastně myslí úplně něco jiného.“
Maminko, musím ti něco říct…
Klára si za celou dobu ničeho nevšimla, Anežka odjížděla vždy nadšená a k babičce se těšila. Když byla doma, chtěla jí volat, ptala se na ni. Nikoho vlastně nenapadlo, že může být něco špatně.
Až o tři roky později, to už jí bylo pět let a byla to parťačka, se své mamince svěřila, že k babičce nechce. Prý, když neposlechne, dojde si pro vařečku."V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem jako matka selhala, že jsem ji neochránila. Co jsme to za společnost, že ještě tohle dovolíme? Proč je to normální? Od té doby Anežka u babičky nebyla. Chtěla jsem zavolat i policii, ale u manžela nemám zastání. Prý si někdy máma holt musela sjednat pořádek. Já to teda vidím úplně jinak."
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Klárou Ch., Příbram
