Článek
„On byl Kája vždycky hodnej chlap, víte. Ale línej. A já jsem se takhle bavila s Mílou vedle z vesnice, té zemřel manžel nedávno. A ona vlastně říkala, že prostě pak člověk lituje toho promarněného života, že si kolikrát říkala, že měla odejít dřív, že by ten život byl jiný. Dnes už prej nikoho nepotká,“ začíná své vyprávění Alžběta, která v sobě našla daleko více odvahy než Míla.
Korunka ke korunce
A tak si začala dávat peníze na stranu. Z důchodu jí sice moc nezbývalo, ale doufala, že našetří dost, aby si pronajala byt a začala žít po svém. A kdyby se zadařilo, tak ještě na nějakou pěknou dovolenou. Vždycky toužila vidět moře, ačkoliv se jí to nikdy nepovedlo.
Když našetřila, sbalila si kufry a Kája se nestačil divit. Nikdy ho vlastně nenapadlo, že po tolika letech manželství by se něco takového mohlo stát. Byl zvyklý, že je uvařeno, napečeno, uklizeno. Najednou zůstal doma sám.
Konec dobrý, všechno dobré
Nakonec se Bětka vrátila, protože zjistila, že i to, co jí na Karlovi štvalo, jí chybí. Našetřené peníze dala za jejich společnou dovolenou, vyrazili si o rok později do Řecka.
A odchod od manžela je pro ni dnes takové malé dobrodružství, na které ráda vzpomíná. Kája už tak moc ne, každodenní krajíc chleba k obědu i večeři nebyl nic pro něj!
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Alžbětou (76)
