Článek
Mám svoji švagrovou ráda. Měly jsme spoustu krásných chvil nad sklenkou dobrého vína, ještě jako bezdětné jsme propařily spoustu nocí a mockrát probíraly muže, nešťastné lásky i ty tajné. Bylo to krásné období. Jenže to jsme byly ještě bezdětné.
Láska, nebo vztek?
Ve chvíli, kdy se nám postupně narodily děti, se naše názory na výchovu začaly diametrálně lišit. Zatímco já jsem pro své dítě kamarádem a vidím v něm člověka hodného láskyplného zacházení, ona je na své děti „pes“. Znamená to, že zatímco na Instagramu zveřejní fotku, že má doma dva zázraky, které jsou smyslem jejího života, já na rodinných akcích slyším, jak říká: „Ještě jednou to udělej a omlátím ti hlavu o zeď.“
Říká, že si dělá srandu a svoje děti miluje. Mockrát jsem ji viděla se s dětmi mazlit, říkat jim krásnými slovy, opakovat jim, že je máma miluje. A pak přijde nějaká svízelnější situace, a zazní: „Parchanti, nejradši bych vás dala do děcáku, už na mě nemluvte.“
Sprostá slova nejsou výjimkou
Ona svým dětem dává na zadek, já ne. Do toho ji nemluvím, protože nemám v úmyslu někoho přesvědčovat, že moje výchova je lepší než jeho. Děti mám malé, a tak v budoucnu jistě zjistím, že jsem taky napáchala mnoho chyb a mohla jsem něco dělat lépe. Po bitvě je každý generál.
Ale pokaždé, co slyším ostrá slova, mě píchne u srdce. Nutno říct, že už se jí to také ve zlém vrací. Děti jsou na ni sprosté, často odpovídají slovy nese* mě, drž hu*u a nemluv na mě, sklapni a podobně. Mlčím, protože si myslím, že pokud takto na rodiče mluví dítě do čtyř let, je to vina především rodičů. Pubertu nesoudím.
Co si z toho ty děti vezmou?
Překvapuje mě, že si stěžuje, že se děti mlátí, napřahují i na ni a při každé příležitosti, kdy může, flákne ona je. „Neřvi, kdo tě má poslouchat,“ zařve sama na dceru a při tom jí jednu flákne na zadek. Takovou, že se malé holčičce valí po tváři slzy jako hrachy. Jenže co máte v tu chvíli dělat, začít někomu mluvit do toho, jak vede své děti?
Tolik aktivit, které s nimi ona dělá, to nedělám ani já. Její děti lépe mluví než ty moje, umí daleko víc věcí. Jsou vždy čisté, najezené, doma mají čisté zázemí plné hraček. Jezdí na výlety, mají plné skříně oblečení - stará se o ně. Ale proč s nimi takhle mluví? „Nečum, ty haj*le,“ řekla nedávno, když se na ni její dítě podívalo. „Ty jsi takovej můj malej zm*deček,“ dodala zase jiný den. Může tohle být pro někoho důkaz lásky? Jak se ty děti potom budou chovat k ostatním, co si o sobě budou myslet? Bude to pro ně normální způsob mluvy? Jenom představa, že takhle mluví někdo s mým dítětem, ve mně vyvolává stažení žaludku.
Kdybych si dovolila něco říct, pravděpodobně si vyslechnu, že jsem moc měkká, své děti rozmazluju nebo si je neumím vychovat. Nejlepší obrana je útok, a když jí někdo něco řekne, argumentuje tím, že jsou to její děti. Mně ale nejde do hlavy, proč má tohle někdo zapotřebí? Hlavně, že sledující na Instagramu chválí, jak perfektní máma je. Já si myslím, že láska mámy začíná u slov, bezpečí a objetí. Nikoliv u pokojíku plného hraček. A sledující netuší vůbec nic…
