Článek
S Romanem jsme byli spolu dvacet dva let. Znali jsme se od školy, prožili spolu všechno. Bouřlivé začátky, narození dětí, hypotéku, i krize, které jsme přečkali. Neříkám, že to bylo bez chyb. Občas jsme se hádali, občas mlčeli. Ale pořád jsme se k sobě vraceli. Společné víkendy na chalupě, večery u televize, zvyky, které jsme si vytvořili. Přišlo mi, že máme ten náš život pevně v rukou.
Byl to spořádaný manžel. Pracovitý. Nepil, nepodváděl, aspoň jsem si to myslela. Když měl narozeniny, připravila jsem mu překvapení. Když měl starosti, objímala jsem ho tak dlouho, jak potřeboval. Byla jsem tu. Celou dobu. A byla jsem vděčná, že je i on.
Den, který všechno změnil
V jeho pracovně jsem uklízela jen výjimečně. Byla to jeho „svatyně“, kde měl ve věcech svůj systém. Ale ten den jsem tam hledala staré dokumenty a chtěla konečně uspořádat knihy a zásuvky. V dolní skříňce, mezi šanony s firemními papíry, byl balíček dopisů v obálce převázaný stužkou. Vypadaly staře. První otevřený list začínal slovy:
„Miláčku, ještě teď cítím tvou vůni na své kůži. Bála jsem se, že nás někdo uvidí, ale ten strach byl součástí toho kouzla…“
Nejdřív jsem tomu nevěřila. Pak přišel druhý, třetí, čtvrtý. Všechny podepsané jménem Lenka. A žádný z nich jsem nikdy nenapsala já.
Něco se ve mně zlomilo
Seděla jsem u jeho stolu, dopisy na klíně, a cítila, jak mi hoří obličej. Chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem zírala na tu stužku. Kolik let to trvalo? Kdy přesně? Když jsme měli malé děti? Když jsme spolu slavili výročí? Když mi říkal, že je v práci déle kvůli uzávěrce?
Nikdy jsem mu do telefonu nelezla. Považovala jsem za projev důvěry, že respektuji jeho soukromí. A on mě za to odměnil takhle?
Hádka, která bolela
Čekala jsem, až přijde domů. Položila jsem dopisy na stůl v obýváku. Bez slov. Jen jsem ukázala prstem: „Kdo je Lenka?“ Dlouho mlčel. Pak si sedl a bez obalu řekl: „Byla to moje kolegyně. Před lety. Měli jsme románek. Trvalo to asi rok. Pak jsem to ukončil.“
Ptala jsem se proč. Odpověď byla tak jednoduchá, až byla krutá. „Cítil jsem, že mi něco chybí. A s ní jsem to na chvíli našel. Ale pak jsem si uvědomil, že nechci přijít o tebe.“
Zůstat, či odejít?
Neodešla jsem hned. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Chtěla jsem tomu dát čas. Zjistit, co cítím. Vztah, který byl celou dobu stavěný na důvěře, se najednou bortil jako domeček z karet. Každé jeho zdržení v práci mi svíralo žaludek. Každá zpráva, kterou napsal a hned smazal, mi připadala podezřelá.
Byl ochotný. Mluvil, omlouval se, chtěl znovu získat mou důvěru. Ale něco ve mně umřelo. Ne kvůli jedné aféře, ale kvůli pocitu, že mi lhal celou dobu, zatímco já se snažila být poctivá.
Dnes jsme od sebe
Nešlo to dál. Po dvou letech snahy, terapií a nepříjemných tichých večeří jsme si přiznali, že to nemá cenu. Rozvedli jsme se v klidu. Kvůli dětem, kvůli minulosti, kterou jsme spolu sdíleli. Neproběhla žádná bitva. Ale odešla jsem s jizvou, na kterou nejde jen tak zapomenout.
Dnes už žiju sama. A stojím si za tím, že skutečná láska musí být pravdivá. Ve všech ohledech, v každodenních maličkostech. A když někdo schová milostné dopisy v pracovně, schovává i kousek sebe, který vám nikdy nepatřil. Kousek, který může zničit úplně všechno.
Zdroj: Jarmila Č., Hodonín
