Článek
Lékaři tehdy byli opatrní, ale mluvili vcelku jasně. Moje šance na přirozené početí jsou téměř nulové. Dlouho jsem se s tím smiřovala. Proplakala jsem noci, záviděla kamarádkám jejich těhotenská bříška, dusila v sobě bolest pokaždé, když jsem viděla kočárek s miminkem. Nakonec jsem si řekla: „Dobře. Děti mít nebudu. Ale můžu žít jiný život. Svobodnější. Věnovat se práci, cestování, zážitkům.“
Jenže pak přišel on
Nádherný vztah. Přirozený, nenucený. Žádné hry, žádné nejistoty. Zamilovala jsem se, jako by mi bylo osmnáct. On mě obdivoval, hýčkal, rozesmál. Vždycky jsem měla pocit, že mě drží pevně za ruku, i když život kolem nás zrovna nebyl růžový. A tak jsem mu jednou řekla: „Miluju tě.“
A on odpověděl: „Já tebe víc. A jednoho dne si pořídíme malého uličníka, viď?“ Usmála jsem se. Navenek. Uvnitř jsem umírala.
Nevěděl to. A já neměla sílu mu to říct. Bála jsem se, že kdyby to věděl, otočí se a odejde. Že mi řekne, že chce rodinu a nechce to jinak. A já bych ho musela pustit. A na to jsem neměla sílu.
Tak jsem začala lhát
Ne rovnou. Spíš nenápadně. Naznačila jsem, že na děti ještě není ta pravá chvíle. Že mě děsí představa být matkou. Že mám spoustu plánů, které si chci ještě splnit. A on? Byl tak chápavý. Řekl, že počká. Že hlavní je, abych byla šťastná.
Jenže teď jsme v bodě, že se mě na děti ptá čím dál víc. Docházejí mi výmluvy. Jsem připravená přijít o muže svého života? Nikoho asi nikdy nebudu milovat víc. Mám strach. Tuším, že mě čeká životní změna. Ale nemám odvahu udělat ten první krok, a konečně přiznat pravdu…
Zdroj: Irena T., Praha
