Článek
A já chtěla být jako ony. Jenže pak přišla realita. Dnes je to skoro rok, co jsem doma. Na sobě mám legíny, které pamatují tři dny zpět, vlasy spletené do neupraveného drdolu a obličej bez jediné stopy make-upu. Včera jsem se podívala do zrcadla a lekla se. Ne té tváře, ale toho, jak moc jsem se změnila.
Nosila jsem jen podpatky
Dřív jsem bývala ta manažerka, která obouvala jen podpatky, nosila saka a drahé kabelky. Zakládala jsem si na tom, jak vypadám. Nejde o to, že bych rezignovala. Jen někdy prostě není čas. Když malý spí, doháním domácnost nebo zírám do zdi. Když nespí, chci být s ním. A když se mě manžel zeptá, proč nejdu ke kadeřnici, odpověď je prostá: „A kdy přesně bych tam měla jít?“
Z okolí už mě na to někteří upozorňují. „Ty jsi nějaká unavená.“ „Ty jsi se změnila.“ „Dřív jsi o sebe víc dbala.“ Slyším to často. Asi to nemyslí zle, ale mě taková slova bolí. A pak mi přijde, že selhávám. Jako bych nebyla dost dobrá žena, dost dobrá máma, dost dobrá partnerka. Ale kdo určuje, co je dost dobré?
Chtěla bych pochopení
Nechci být za oběť. Není to výkřik do tmy. Jen přání, aby si společnost uvědomila, že mateřství není dovolená. Je to práce na plný úvazek bez přestávky a bez mzdy, pokud nepočítám rodičovský příspěvek nebo mateřskou. A někdy navíc i bez uznání. Ale i v těch teplácích jsem máma. Laskavá, unavená, ale milující.
A až zase někdy potkáte neupravenou mámu na ulici, zeptejte se jí: „Jak se máš?“ Ne: „Proč tak vypadáš?“ Protože nikdy nevíte, jestli má za sebou zlou noc, náročné dny… Nebo je toho na ní už zkrátka moc.
Zdroj: Markéta E., Praha
