Článek
A vlastně tento moderní paradox začíná nenápadně. Chtěly jsme rovnost, ale místo ní jsme si naložily dvojitou nálož. Vytvořily jsme si doma i v práci dokonalou „one woman show“, kde jsme režisérkami, hlavními hrdinkami i uklízečkami v jedné osobě.
Mužům jsme tak dlouho a intenzivně ukazovaly, že se na ně nepotřebujeme spoléhat, až nám konečně uvěřili. A teď nám vadí, že už nepočítají s tím, že by nás měli zachránit. Proč by to dělali, když jim při každém pokusu o pomoc dáváme najevo, že to stejně neudělají podle našich představ nebo že je to „rychlejší, když si to udělám sama“?
Syndrom zachránkyně, kterou nikdo nezachraňuje
Dostaly jsme se do bodu, kdy nás vlastní kompetence začala dusit. Udělaly jsme ze sebe stroje na řešení problémů, logistické manažerky domácností a emocionální pilíře rodin. Ale v momentě, kdy už nemůžeme, jsme uražené, že muži stojí opodál.
Jenže oni možná jen respektují prostor, který jsme si tak agresivně vykolíkovaly. Pokud muži roky vysíláte signál: „Jsem silná, zvládnu to, nepotřebuji tě,“ nemůžete se divit, že odložil brnění a přestal hlídat hradby. On prostě přijal fakt, že tam velíte vy a jeho role ochránce je nadbytečná.
Odvaha říct si o pomoc není slabost
Od kdy si ženy ze života dělají tohle osamělé představení? Možná od chvíle, kdy jsme začaly zaměňovat partnerství za soutěž o to, kdo je méně postradatelný. Chceme, aby nás muži zachraňovali, ale zároveň jim k tomu nedáváme příležitost, protože se bojíme, že tím ztratíme svou pracně vybudovanou nezávislost.
Jenže skutečná síla není v tom, že padnete vyčerpáním na „oltář všehozvládačství“. Skutečná síla je v přiznání, že na to nechceme být samy. Že potřebujeme, aby se na nás zase někdo díval jako na bytosti, které mají právo být unavené. Slabé. Uplakané. Zlomené.
Ne vždy. Ale někdy ano.
Vraťme jim brnění, než ho úplně zahodí
Pokud chceme, aby chlapi zase začali pomáhat a zachraňovat, musíme jim k tomu nejdřív uvolnit místo. Musíme přestat kontrolovat každý jejich krok a přijmout fakt, že pomoc nemusí být dokonalá, aby pomáhala.
Je na čase ukončit tu vyčerpávající one woman show a přiznat, že spoléhat se na druhého není projev slabosti, ale podstata vztahu. Protože dokud budeme hrát roli těch, co nic nepotřebují, budeme přesně to taky dostávat – nic.
Zdroj: rozhovor s manažerkou Elenou I., Praha
