Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle stane zrovna mně, víte? David byl skvělý muž, velmi pozorný. Byli jsme spolu 8 let, když jsem schytala první facku. Naříkání, pláč a šok okamžitě vystřídal strach, kde budu bydlet, když odejdu.
A copak to můžu říct rodičům? Můžu jim takhle ublížit, aby si vyčítali, že jejich dcera žila s násilníkem? Zůstala jsem. Asi vás nepřekvapí, že se to opakovalo… A pak ještě mockrát.
Věříte, lžete a zapíráte
Časem jsem si zvykla. Když do mě jen strčil, zdálo se mi, že se vlastně nic nestalo. Facka bez modřiny nebo krve pro mě byla také standard, který jsem nepovažovala za rizikový. Zní to hrozně? Ano. Jenže mně to přišlo vlastně normální.
Někde ve skrytu duše víte, že to není normální. Že se to jinde asi neděje. Že nechcete, aby se to dělo zrovna vám. Ale stane se to zvláštní součástí vašeho života. Standardem. Ale věříte, že se ten člověk změní, když ho máte alespoň trochu rádi. Začnete lhát, zapírat. Ve slabé chvilce to někomu řeknete, pak to záhy popřete. Do poslední minuty se nevzdáváte naděje, že tentokrát to bylo opravdu naposledy.
Jsem blázen?
Nikdy to nezašlo dál. Ale ty facky jsou čím dál častější. Mám se kvůli tomu rozcházet? Opouštět vztah, který roky buduju? Když spolu jedeme na dovolenou, je to skvělé. Máme stejné zájmy, koníčky. Umíme si povídat celé hodiny.
Ale když se pohádáme, hodně křičím. David mi pak říká, že kdybych nekřičela, tak ho to neprovokuje. Prý se chovám jako blázen. Zasloužím si to?
Možná, že když odejdu, bude to všude stejné. Ztratím pevnou půdu pod nohama. Domov, pokud se tomu tak dá říkat. Nemám kam jít. Nemám nic naspořeno, roky jsem žila jen pro náš vztah. Nejhorší je, že dřív se David omlouval, když to udělal. Dnes mě odbývá a říká, že dělám scény, že se nebude zase hádat, že to zas taková rána nebyla… Občas se někdy dokonce směje. Ale mě to přece bolí pořád stejně, já jsem si nezvykla.
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Hankou K.
