Práce jako nové náboženství: Vyhoření v pětadvaceti je moderní statusový symbol

Zatímco víra měla dřív lidem dávat naději, tohle nové náboženství nám dává hlavně úzkost a vyhoření dřív, než stihneme splatit první leasing. Už se nechlubíme tím, co jsme zažili nebo co si myslíme. Chlubíme se tím, jak moc nestíháme. A zapomínáme žít skutečný život.

Být zaneprázdněný se stalo novým statusovým symbolem. Když vám někdo na otázku „Jak se máš?“ odpoví, že má konečně volno a pohodu, díváme se na něj s podezřením, jestli mu náhodou neschází ambice.

Být v jednom kole je totiž důkazem naší důležitosti. Pokud nejsme vytížení, jako bychom neexistovali. A tak si nakládáme víc a víc, až se z práce stane jediný rozměr naší identity.

Nejděsivějším paradoxem dneška je vyhoření u lidí, kteří v pracovním procesu nejsou ani pět let. Pětadvacetiletí lidé, kteří by měli mít nejvíc energie, končí na antidepresivech nebo v terapeutických křeslech, protože nedokázali udržet tempo s digitálním bičem.

Žijeme v iluzi, že musíme být neustále dostupní. Instagram nám servíruje úspěch jako okamžitou záležitost a my máme pocit, že pokud ve třiadvaceti neřídíme tým nebo nemáme vlastní startup, selhali jsme. A tenhle vnitřní hon nás spaluje zevnitř.

V tomhle novém náboženství je odpočinek vnímán jako selhání. Když si jdeme lehnout po obědě nebo jen tak koukáme do zdi, ozve se vnitřní hlídač: „Měla bys radši něco dělat. Číst si odbornou knihu, uklízet, nebo aspoň plánovat příští týden.“

Zapomněli jsme, že kreativita a psychické zdraví vznikají v klidu, ne v neustálém pnutí. Udělali jsme z lenosti hrdelní zločin, a přitom je to právě schopnost „nic nedělat“, která nás chrání před tím, abychom se ze všech těch deadlinů nezbláznili.

Od kdy jsme si začali myslet, že smyslem existence je odškrtat co nejvíc úkolů v Trellu? Práce má být prostředek k životu, ne jeho náplň. Žádný šéf vám na pohřbu nepoděkuje za to, že jste v roce 2026 odpověděla na e-mail v sobotu v noci.

Skutečný život se děje ve chvíli, kdy máme volno. Víkend. Letní dovolenou. V tichu, v blízkosti druhých, u koníčků, které nikomu nepřinášejí zisk. Je na čase sesadit práci z oltáře a vrátit ji tam, kam patří: do kolonky „obživa“, nikoliv „smysl bytí“.

Kdy jsme se stali generací, která soupeří o co největší úspěch a úzkostlivě se bojí, že nemá správný mindset? Kdy jsme zapomněli žít?