Článek
Když jsem porodila naši vysněnou holčičku, změnil se mi život. Už jsem měla něco odžitého, vlastně to pro mě byl logický další krok. Jenže jsem hodně přibrala, a i když mi všichni říkali, že to nechám v porodnici, tak se tak nestalo. Nakonec to okomentoval i manžel, což mě ranilo vlastně ze všeho nejvíc.
Nevěděla jsem, co s tím miminkem mám dělat
Ze začátku vlastně jen taktně naznačoval, že už nejsem štíhlá jako laňka. To jsem občas přešla s úsměvem, protože jsem tak trochu tušila, že má pravdu, a že to shodím. Jenže to se mi nedařilo. Šestinedělí, to jsem se ani nesnažila. A potom nějak pořád nebyl čas.
Když bylo dceři půl roku, začaly jsme spolu více chodit ven. Najednou se z toho uplakaného miminka, u kterého jsem netušila, co s ním mám dělat, věděla přesně, co potřebuje. Dělalo mi to radost, začala jsem se hýbat. Ale ta kila nešla dolů.
Když byly dceři dva roky, vypadala jsem pořád stejně. Možná hůř, protože jsem se nestíhala hýbat a kila šla nahoru.
Začala jsem zajídat stres a smutek
Najednou manžel přišel a řekl mi, že jak vypadám, že už ho nepřitahuju. Že chce zpátky tu ženskou, kterou před lety sbalil, že takhle to dál nejde. Byla jsem z toho v háji, jak mi něco takového může říct? Najednou jsem svůj stres z toho, že jsem tlustá, začala zajídat ještě víc jídlem. Najednou jsem měla o čtyřicet kilo víc oproti své původní váze.
A Jarda mi dal ultimátum. Buď prý do roka zhubnu na svoji původní váhu, nebo se budeme rozvádět. Už uplynuly čtyři měsíce od chvíle, co to řekl, a já jsem pořád nezhubla ani deko. Jak po mě něco takového může chtít, copak má na to právo? Mám chuť se na něj nadobro vykašlat!
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Irenou
