Článek
Věřila jsem, že bych udělala dobrý skutek. Odjakživa říkám, že když má člověk dost pro sebe, měl by pomoct i těm, kteří takové štěstí nemají. Napsala jsem, poslala fotky. Postýlka byla sice několik let stará, ale úplně nová. Naše děti nikdy v pokojíčku nespali, naopak jsme pořídili kvůli nim větší postel. Hned zprvu mi chodily od ředitelky azylového domu různé požadavky. Hračky musí být nové, nejlépe s cedulkou. Postel rozmontovaná, v originální krabici. To už jsem zjišťovala, že to asi nebude tak jednoduché. A celá ta konverzace mě začínala mrzet.
Myslela jsem, že pomáhám
Po několika dnech, kdy jsme si vyměňovali zprávy s paní ředitelkou, jsme se domluvily, že to tam přivezu. Zajistila jsem si hlídání, naložila plné auto a navzdory prvotnímu divnému pocitu jsem jela vstříc novému pocitu - že pomáhám, kde je třeba. Překvapilo mě, když starší paní přišla a byla na mě velmi odměřená.
„Tak mi to asi hoďte tady na dvůr, nevím,“ začala. „Počkejte, ale tam je nová kvalitní matrace, včera sněžilo. Není to škoda?“ ohradila jsem se. „To máte fuk, on si to někdo stejně vezme,“ pokrčila rameny. „Myslela jsem, že to máte pro maminky tady, které nemají kam dát miminko,“ zkoušela jsem dál prosadit svou dobrou víru. „Ale jo, taky,“ odbyla mě. „A kam ty věci teda půjdou?“ zeptala jsem se narovinu. „Tak to už vás snad, slečno, nemusí zajímat, ne? “ vyštěkla na mě.
Mám si to vzít zpátky?
Chvíli jsem přemýšlela nad tím, že věci zase naložím do auta a odvezu si je zpátky. V tu chvíli mi připadalo lepší tu postýlku snad rozštípat a odvézt ji na sběrný dvůr. Ale už mi to přišlo hloupé. A tak jsem vyložila věci, které jsem před lety s láskou a dojetím vybírala pro svou první dceru, na špinavý dvůr. A doufala, že snad u někoho, kdo si toho bude vážit, najdou využití. Dokonce mi ještě vrátili cestovní postýlku a dřevěný domeček. To prý nechtějí.
Celou cestu zpátky jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem vůbec udělala dobře. Žila jsem s domněnkou, že taková místa potřebují každou ruku a korunu. Ale asi jsem se spletla. Možná, že nejsem jediná, kdo tam chtěl odvézt něco, co nepotřebuje. Možná, že už to pro ně vlastně není pomoc. Ale asi si příště rozmyslím, jestli si budu hrát na Ježíška. Zkrátka jsem čekala nějaký vděk. A ten vůbec nepřišel. Jako by to snad bylo prostě úplně jedno.
