Článek
Pochopitelně to začalo na mateřské dovolené, já jsem totiž otěhotněla velmi brzy. Asi po měsíci vztahu. Čerstvě zamilovaní jsme tak začali řešit lékařské prohlídky, stěhování i finanční situaci toho druhého, o které jsme vůbec nic nevěděli. Nakonec se ukázalo, že je Martin nejen pohledný muž, ale také dobře zajištěný - a že se nemusím ničeho obávat. Což byla v mnoha ohledech velká úleva.
Tak zůstaň doma
Když i mladší dítě odrostlo do školkového věku, navrhnul mi, ať zůstanu ještě doma. Začala jsem totiž pracovat a hned jsme řešili nemoci, zavřenou školku, pak měl syn zase rýmu, to je pořád něco, maminky to vědí. Několik týdnů jsme se doma dohadovali, kdo dá přednost své práci, a kdo rodině. Nemělo to řešení, obvykle jsem prohrávala já. A právě tehdy přišel Martin s myšlenkou, proč nezůstanu doma trvale.
To už měl vysokou pozici ředitele, poznávala jsem ho jako manažera. Byl to cílevědomý člověk, plný plánů a snů. Jenže to jsem ještě nevěděla, že tímhle rozhodnutím ty mé plány pošlu úplně k ledu.
Skvělý nápad - nebo ne?
Musím říct, že jsem před lety takovou nabídku vítala s nadšením. Opravdu mě někdo bude živit, když se mu budu starat o děti a domácnost? Nutno říct, že obě děti už byly školkové, takže to nebyla žádná velká práce. Měla jsem dopoledne pro sebe, mohla jsem si konečně dojít na nehty, na nákup, na kávu s kamarádkou. To byla po několika letech v jednom kolotoči obrovská změna.
Jenže nadšení, že najednou můžu všechno, za pár měsíců vyprchalo. Najednou se i moje kamarádky, které semnou dřív vysedávaly na kafíčku, vracely do práce. Nikdo z nich od manžela nedostal nabídku, aby zůstal ženou v domácnosti. A tak na mě začala dopadat samota. A dny začínaly být stejné.
Alkohol se pro mě stal normou
V tu dobu jsem začínala být. Občas to byla sklenička k vaření obědu, později už jsem si dopoledne nalévala automaticky. Nebyla jsem opilá, po obědě jsem vyzvedávala děti. Ale byl to můj způsob ventilu. Ta samota byla šílená. Ráno jsem měla za hodinu dvě hotovo, barák byl dokonale čistý. A co pak?
Všichni v práci, nikdo doma. Nehty se mi brzy omrzely, i nákupy. Navíc mi Martin zase nedával statisíce, abych si každý den lítala po obchodním centru. Dneska je to tři roky, co jsem takhle doma. A musím říct, že mi nikdy nebylo hůř. Nemám žádné koníčky, už vlastně ani žádné přátelé. Uzavřela jsem se doma, nestal se ze mě alkoholik, ale jsem na všechny nepříjemná, řvu. Mám pocit, že nic doma nemá smysl, že jsem úplně ztratila ze své hlavy cíle, sny. Asi mi začíná chybět rutina, zmatek. Jenže Martin nechce ani slyšet, že se do práce vrátím. A já teď vlastně nevím, jak se k tomu mám postavit.
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Petrou K., Praha
