Článek
I přes postup osmi evropských týmů tvrdím, že evropský fotbal v součtu zatím nepřesvědčil. Většině týmů chybí dynamika a tempo, týmy si nedokázaly poradit se zformovanou obranou soupeřů. Celky jako Belgie, Wales nebo Dánsko se prezentovaly nudnou hrou bez nápadu a zaslouženě nepostoupily. Pokaždé, když narazily na silově zdatné a organizované (většinou hrající 4-5-1 nebo 5-4-1) soupeře z Asie nebo Afriky, narazily. Nizozemsko a Polsko také nepřesvědčili (Poláci hráli přímo strašně), ale nakonec postoupili. Srbové hráli sice zajímavě, i v tempu a s pěknými kombinacemi, ale pohřbila je naivita a nedůslednost v obranné fázi. Na tu doplatili i dobře hrající Němci, které jsem pasoval na favority turnaje – a bezpochyby by i byli, ale laxní přístup k defenzivě a řada chyb způsobily jejich vyřazení.
Penaltový smolař Uruguay skončila neočekávaně už v základní skupině. Letos se s ní rozhodčí rozhodně nemazlili. Nejprve nesprávně nařídili pokutový kop proti Uruguayi v utkání s Portugalskem, které tak zvýšilo na 2:0 – přitom pokud by utkání skončilo pouze 1:0, Uruguay by výhrou nad Ghanou 2:0 postoupila. A právě v posledním utkání proti Ghaně nejprve sudí nařídil penaltu proti Uruguayi za minimální kontakt brankáře s útočníkem, nutno dodat, že správně. Ale následně ve druhé půli za podobný kontakt s Cavanim, ani za výraznější podražení Nuňéze (i když ve finále byl lehce zahrán míč, ale za mě rozhodně s faulem) penaltu nenařídil. Možná si to u rozhodčího Jihoameričané pokazili svým častým diskutováním a snahou některé zákroky přifilmovat, ale rozhodně se nyní právem cítí ukřivdění.
Já bych ovšem rád vyzdvihl i atmosféru na hřišti, v jaké se utkání odehrála. Hráči sice hrají důrazně a vidíme tvrdé zákroky, ale zatím jsme neviděli vysloveně zákeřný faul nebo surovou hru. Žluté karty sice padají, ale červené jsme viděli pouze dvě, přičemž brankář Walesu sice nepříjemně trefil Íránského útočníka, ale bez zlého úmyslu – zkrátka byl v souboji pozdě a nemohl již uhnout. A druhou červenou kartu obdržel kapitán lvů z Kamerunu Aboubakar, který v nastaveném čase vystřelil svému týmu výhru nad Brazilci, což oslavil svlečením dresu a obdržel druhou žlutou kartu. Mnohokrát jsem dokonce viděl, jak si hráč s rozhodčím uznale plácli při udělení žluté karty – na takové přijetí trestu u hráčů nejsem z Evropy zvyklý. A nepochybně velmi zásadní roli hraje technologie VARu, která nyní činí velmi přesná rozhodnutí, proti kterým hráči mohou jen těžko protestovat (alespoň, co se týče rozhodnutí o offsidu a míče ze hry, posouzení faulů je stále subjektivní věcí sudích) a tak vídáme situace, kdy po gólu zvedne asistent sudího praporek a nikdo moc neprotestuje, protože ví, že hlavní sudí nechá vše překontrolovat a rozhodnutí bude přesné.
Pro mě jsou rozhodně překvapením výkony a výsledky týmů z Afriky a Asie – v pozitivním slova smyslu. O tom negativním překvapení stran výkonů evropských týmů jsem psal už výše. Na druhou stranu se není čemu divit, hráči těchto celků již stejně nastupují v nejlepších ligách světa (a je jich tam více než Čechů), popřípadě v jejich domácích soutěžích je trénují nejlepší světoví trenéři. Fotbal se tak vyrovnává a mimoevropské celky nám ukazují, jaká je cesta k úspěchu – taktické mistrovství (pečlivé posuny s agresivním dostupováním), vysoké tempo se spoustou sprintových náběhů, přímočarost (i za cenu dlouhých míčů), individuální technika, fyzická zdatnost a bojovnost. Řada evropských týmů se spokojí s obehráváním míče ze strany na stranu, ale bez náběhů a nasazení toto nevede k cíli. Mohli jsme tak vidět nejen postup Maroka, Senegalu, Koreje a Japonska, ale taky velmi dobré výkony Saúdské Arábie (ta měla rozhodně postoupit na úkor Polska), Íránu (tomu zavřeli postupové dveře ještě o chlup lepší hráči USA) a Tuniska. Ani Kamerun nebo Ghana vyloženě nezklamali, ale trpěli na nedostatečně propracovanou defenzívu. Velmi mile překvapila i Kanada, která hrála zajímavý fotbal, nebo Ekvádor, ale to už nejsem v Asii ani Africe.
Forma pořadatele byla často řešenou otázkou. Proč proboha zrovna Katar? Nejen ze sportovního hlediska to vzbuzovalo emoce. Já osobně jsem od Kataru čekal rozhodně více. Jeho výsledky, a hlavně výkony však dokazují, že jejich cesta nebyla úplně dokonalá. Měla svá velká pozitiva, ale na některé aspekty trenéři a šejkové zapomněli. Ano, je super mít tým několik měsíců pohromadě, hrát s ním zápasy, trénovat, připravovat ho. Sám jsem měl tuto možnost s pětadvaceti čínskými fotbalisty a pokrok, který dokážete za půl roku udělat, je ohromný. Ať už po fyzické nebo taktické stránce, i techniku lze skvěle vytříbit. Máte pod kontrolou většinu jídelníčku, dokážete připravit organismus na zátěž. Prostě úžasné podmínky pro práci. Na druhou stranu tomu však chybí podstatná věc – hráči o nic nehrají! I když hrají zápasy, nemají náboj. Nevstupuje do hry nervozita, mentální tlak. A to v tréninkovém procesu nenatrénujete. A já si osobně myslím, že toto bylo tím skutečným aspektem, který rozhodl o neúspěchu pořadatelů. Vždyť Katar je mistrem Asie, musel porazit týmy jako je Japonsko, Saúdská Arábie a další. A ti všichni se prezentovali velmi dobře. I na Katařanech byl vidět rukopis španělského trenéra. Snažili se bránit, držení míče mělo chvílemi slušné parametry, individuální dovednosti byly na slušné úrovni… Ale pak jsme také mohli vidět, jak v prvním utkání hráči zkazili neuvěřitelné množství triviálních přihrávek a zpracování, ve druhém zase jeden z obránců třikrát fatálně chyboval a daroval tak Senegalu výhru. Proč však hráči, kteří mají potřebné schopnosti a dovednosti dělají takové chyby? Protože je limituje jejich mentální stav, nervozita a strach…
Na šampionátu jsme viděli už řadu překvapivých výsledků. Ačkoliv překvapivé pro mě byly hlavně v prvním kole. Kdo jej pečlivě sledoval, nemohl už být překvapený z toho, že Íránci ve druhém kole porazili favorizovaný Wales v krásném emotivním utkání. Řada velkých týmů pak byla potrestána za svou bohorovnost a profesorský výkon ve stylu „nemůže se nám nic stát“. Například Argentina měla utkání se Saúdy pevně v rukách, dokud ji nezmrazil outsider svým gólem na 1:1 a následnou druhou brankou. Němci s Japonskem také utkání kontrolovali tak jistě, až se nesoustředili na dvě obranné situace a prohráli si postup. Ve třetím kole pak měly vliv na výhry outsiderů sestavy a přístup favoritů, kteří již neměli o co hrát. Tak si mohli Španělé, Francouzi, Brazilci i Portugalci dovolit prohrát a rozdat trochu té radosti soupeřům. A možná i trochu kalkulovat, komu se chtějí vyhnout. Ale málokdo čekal třeba výhru Maroka nad špatnou Belgií, porážku Japonska od ničemné Kostariky.
Nyní nás čekají vyřazovací boje. Budou bezpochyby zajímavé a některé dvojice nemají jasné favority. Co očekávám a koho favorizuji? V osmifinále očekávám bezproblémový postup favoritů v utkáních Brazílie, Argentiny a Francie. Postup by měla zvládnout i Anglie. V dalších utkáních to ale tak jasně nevidím. Myslím si, že Nizozemci nepředvádí dost kvalitní fotbal na to, aby porazili USA, stejně tak Chorvaté budou mít hodně práce s Japonci, kteří už ukázali, že jejich taktika je proti týmům, které se snaží hrát, smrtící. Portugalci se Švýcary odehrají otevřenou partii a Španělsko, ač je bráno jako jasný favorit, může mít ještě starosti s Marokem, které má propracovanou defenzívu a šikovné hráče vepředu. Ve čtvrtfinále pak může narazit Brazílie na Japonsko a Argentina na USA, kde mohou oba favorité klopýtnout, Francie si to rozdat s Anglií a snad Španělé s dalším evropským celkem. A pokud vyjde semifinále Brazílie s Argentinou a Francie se Španělskem, pak vidím jako největšího favorita šampionátu ve Francii. Brazilce zatím nikdo nedonutil hrát na hranici svých možností, tak třeba svou predikci i změním. Argentině dle mého chybí stále trochu té taktické vyspělosti a až příliš spoléhá na Messiho. Španělé jsou kvalitní, ale jejich smůlou je, že jim v cestě stojí o chlup kvalitnější Francie. Nicméně ne vždy musí zvítězit favorit nebo lepší tým, takže já už se teď těším na to, že vlastně vůbec nevím, jak turnaj dopadne!
