Muži chodí k lékaři méně než ženy. Na sebevraždu ale umírají čtyřikrát častěji

V roce 2023 zemřelo v Česku sebevraždou 1 253 lidí. Mužů bylo 1 019, žen 234. Na jednu ženu tedy připadají víc než čtyři muži a ten poměr se drží roky. Když se ale podíváte do čekárny psychiatrické ambulance, uvidíte opačný obraz. Mezi lidmi, kteří se v Česku léčí s depresí nebo jinou poruchou nálady, tvoří muži zhruba třicet procent. Sedm pacientů z deseti jsou ženy.

Dvě čísla vedle sebe. Sedmdesát procent žen tam, kde se léčí. Osmdesát procent mužů tam, kde už pomoc nepřišla. Odborníci tomu říkají genderový paradox sebevražd a není to česká zvláštnost. Podle Světové zdravotnické organizace umírají muži sebevraždou na celém světě víc než dvakrát častěji než ženy, v bohatých zemích zhruba třikrát. Ženy se naopak o sebevraždu pokoušejí častěji. Mezi lidmi hospitalizovanými v roce 2023 po sebepoškození tvořily 63 procent.

Nabízí se jednoduché vysvětlení: muži mají depresi méně často. Data ho nepotvrzují. Evropské šetření o zdraví EHIS měřilo v roce 2019 příznaky deprese přímo v populaci, dotazníkem, ne podle toho, kdo dorazil k lékaři. Ženy sice uváděly příznaky častěji, ale u středně těžké a těžké deprese rozdíl mezi pohlavími po zohlednění věku a rodinného stavu zmizel. Nemoc je tedy rozložená mnohem rovnoměrněji než léčba.

Statistika psychiatrických ambulancí ukazuje ještě jednu věc. U poruch způsobených alkoholem je poměr obrácený a muži tvoří 65 procent pacientů. Muži do psychiatrie chodí. Jen často s jinou diagnózou, než je ta, která je trápí.

Představte si auto, kterému na palubní desce svítí kontrolka motoru. Auto pořád jede. Do práce, na nákup, s dětmi na chatu. Tak se jede dál, protože zastavit by znamenalo přiznat, že něco není v pořádku. Do servisu se zajede, až když auto stojí na krajnici.

U řady mužů funguje deprese podobně. Kontrolka svítí dlouho, jen nevypadá tak, jak jsme zvyklí. Americká studie z roku 2013 zkusila do dotazníku k depresi přidat příznaky, které se u mužů objevují častěji: záchvaty vzteku, agresivitu, pití, užívání látek a riskování. Jakmile se počítaly i tyto projevy, rozdíl ve výskytu deprese mezi muži a ženami zmizel. Muži trpěli stejně často. Jen jinak. Této podobě deprese se věnuje následující článek.

Nejvíc zarazit může tohle: velká část lidí, kteří zemřeli sebevraždou, u lékaře byla. Přehled studií z roku 2002 zjistil, že 77 procent z nich bylo v posledním roce před smrtí u praktického lékaře a skoro polovina v posledním měsíci. Se službami duševního zdraví mělo kontakt v posledním roce 58 procent žen, ale jen 35 procent mužů.

Muž tedy do ordinace přijde. Mluví o bolavých zádech, o tom, že nespí, že ho bolí hlava nebo má vysoký tlak. Lékař má na návštěvu pár minut a řeší to, s čím pacient přišel. O tom, že doma tři měsíce skoro nemluví, že každý večer vypije čtyři piva nebo že ho napadá, že by bylo všem líp bez něj, neřekne nic. Často to tak ani sám před sebou nepojmenuje.

Mužské mlčení není tvrdohlavost. Je to naučená strategie, která dlouho funguje, dokud nepřestane. Psychologové Michael Addis a James Mahalik popsali v roce 2003, jak představy o mužskosti ovlivňují hledání pomoci. Kdo vyrůstal s větami „Chlapi nebrečí.“ „Nefňukej.“ „Zvládni to.“, ten se naučil, že problém se řeší potichu a sám. Říct si o pomoc pak nepůsobí jako rozumný krok, ale jako selhání.

K tomu se přidává strach z nálepky. Na našem webu vyšel příběh muže, který při první návštěvě psychiatrie v pětadvaceti letech zalhal, když se ho lékařka zeptala, jestli nemá pocit, že ho někdo sleduje. Bál se, že ho budou mít za blázna. Pravdu o hlasech řekl ve stejné ordinaci až po deseti letech.

Nejvíc mužů umírá sebevraždou ve středním věku, nejvyšší počet připadá na věk 45 až 49 let. Nejvyšší míra je ale u nejstarších. Muži nad osmdesát let umírají sebevraždou zhruba v padesáti případech na sto tisíc, ženy stejného věku asi v devíti. Jsou to často muži, kteří ovdověli, odešli z práce a zůstali sami.

Za rok 2024 eviduje Český statistický úřad 1 561 sebevražd. Sám upozorňuje, že velkou část nárůstu způsobilo nové přezkoumání případů, kdy se některá úmrtí dříve vedená jako nehody nebo s nejasným úmyslem přesunula mezi sebevraždy. Poměr zůstal stejný: na jednu ženu víc než čtyři muži.

Nemusíte být lékař, abyste si všimli, že kontrolka svítí. Častější podrážděnost, víc alkoholu, stažení se od kamarádů, práce do noci, věty jako „je mi to jedno“ nebo „stejně to nemá cenu“. Nejsilnější nástroj je přímá otázka. Zeptat se, jestli člověka nenapadá si ublížit, riziko nezvyšuje. Pro mnohé muže je to poprvé, kdy jim někdo dá prostor to říct nahlas.

A pokud jste muž a v tomhle textu jste poznal sám sebe: říct si o pomoc není selhání. Je to nejtěžší krok, který můžete udělat. A je to ten, který funguje.

Pokud prožíváte něco podobného, nonstop je k dispozici Linka první psychické pomoci na čísle 116 123. V akutním ohrožení volejte 155.

Zdroje