Článek
Dlouho jsem se odmlčel. Byl jsem plně pohlcen prací na vzdělávacích článcích pro můj web a sběrem příběhů ostatních. Zároveň mi připadalo, že nemám co dalšího sdílet. Pracovní vytížení a letní radovánky vyplnily všechny volné chvíle, a já měl pocit, že jsem vyčerpal všechny své příběhy. Teď si ale uvědomuji, že už nějaký čas uplynul od mého posledního těžkého pádu a že by stálo za to, se na toto období ohlédnout a reflektovat můj návrat do běžného života.
Jak už jsem zmínil dříve, uplynulé měsíce byly poznamenané hlubokou depresí. Neschopnost, vyhoření a pád do propasti temnoty mě zasáhly s takovou intenzitou, že bych to přirovnal k traumatu. Dosud jsem nezažil nic tak silného. Živě si vzpomínám na ten moment, kdy to začalo. Ležel jsem na gauči, naprosto vyčerpaný. Sotva jsem dokázal udržet oči otevřené a měl jsem pocit, že můj život končí. V zoufalství jsem mumlal na svou přítelkyni, že budeme muset prodat vše, protože už nikdy nebudu schopný vykonávat svou práci. Svět, jak jsem ho znal, se mi během několika okamžiků zhroutil. Všechny naděje zmizely. Zůstala jen ohromující únava a pocit, že jsem nadobro skončil.
Trvalo dlouho, než jsem se začal znovu stavět na nohy. Díky podpoře okolí a dostatečnému prostoru k zotavení jsem se postupně začal cítit lépe. Bylo mi ale jasné, že jakmile se zotavím, bude třeba začít užívat stabilizátory nálady, aby se podobná situace neopakovala. Dnes, o několik měsíců později, jsem zpátky v práci a pomalu se vracím do běžného života.
Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl vrátit do zaměstnání, i když na jiné pozici, která měla být méně stresující. Nebyla to úplná pohoda, ale rozhodně jsem se zbavil jednoho z největších stresorů v mém životě. Začal jsem postupně – krok za krokem jsem se orientoval v nové náplni práce, která se mi doslova tvořila pod rukama.
Přesto mě ani tato méně stresující pozice neochránila před občasnými úzkostmi, kdy mě tíha úkolů na krátkou dobu úplně paralyzovala. Naštěstí šlo jen o dočasné stavy, které jsem během několika dní zvládal rozchodit. Myslím, že zdravý člověk by těmto situacím nevěnoval tolik pozornosti, ale pro mě jsou stresové situace stále velkou výzvou. Přičítám to nejen mým životním zkušenostem, ale i věku. Možná to zní zvláštně, ale díky medikaci, kterou pravidelně užívám, mám pocit, že se s těmito momenty zvládám lépe vyrovnávat.
Ani stabilizátory nálady nejsou všemocné. Výkyvům se zcela nevyhnu. Někdy se cítím až přehnaně vesele, jindy mě podráždí sebemenší maličkost. Naštěstí jsem se za celou dobu vyhnul hlubším depresím, což považuji za velký úspěch. Ale přesto cítím, že nade mnou stále visí jakýsi pomyslný meč. Neustále musím být na pozoru, hlídat si své chování. Když cítím, že vybočuji, snažím se vědomě zastavit a zklidnit se.
Zajímavý fenomén, který se mi opakovaně stává, jsou jakési „flashbacky“ nebo návaly pocitů, které ve mně vyvolávají vzpomínky na období, kdy mi bylo nejhůř. Když se to stane, mám pocit, jako by do mě někdo zasunul nůž. Přirovnal bych to k situaci, kdy kolem vás projede vysokou rychlostí nákladní auto a narazí do vás tlaková vlna. Je to zvláštní a nepříjemné, ale vnímám to jako varování. Zpomal, připomíná mi to, že se tyto stavy mohou kdykoliv vrátit.
Navzdory těmto návalům a občasným výkyvům se mi za poslední měsíce podařilo žít poměrně klidný a spokojený život. Každý den si vážím toho, že jsem dostal šanci vrátit se zpět do práce, mezi kolegy, které mám rád. I v osobním životě jsem šťastný, i když to se mnou není vždy jednoduché. Mám ale velké štěstí, že mám po svém boku partnerku, která mě chápe a je ochotná se mnou procházet i náročné momenty.
Z tohoto všeho jsem se naučil, že i když se život změní a nikdy nebude jako dřív, stále můžeme najít způsob, jak žít naplno. Život s bipolární poruchou je jako cesta po horské dráze, ale věřím, že i s tímto vědomím je možné si užít každý okamžik, který nám život nabízí.
Pro více článků navštivte můj web Život na hraně nebo sledujte facebookovou stránku.
