Článek
Depersonalizace je stav, který se těžko vysvětluje někomu, kdo ho nikdy nezažil. Je to, jako byste se na vlastní život dívali zvenčí, jako divák sledující film. Může se objevit náhle, během těžkých období, ale i z ničeho nic, bez zjevného důvodu. Tento pocit odtržení od sebe sama je zvláštní kombinací prázdnoty a neskutečna – jako by realita byla vzdálená a člověk se díval na svůj život, tělo a myšlenky z nějaké bezpečné vzdálenosti.
V mém případě se depersonalizace objevuje hlavně během intenzivnějších fází mé bipolární poruchy, kdy se nálady rychle mění a já se začínám ztrácet v tom, kdo vlastně jsem. Přijde okamžik, kdy se necítím být v kontaktu se svým tělem ani se svými emocemi. Je to, jako by se svět stal nereálným, plochým a odtrženým od mých smyslů. Přestanu se cítit jako člověk, kterým jsem byl – vše, co mi dříve připadalo normální, se rozpadne na jakousi surrealistickou, vzdálenou kulisu.
Depersonalizace je zvláštní, protože to není jen mentální stav, ale má také fyzické projevy. Často mě doprovází pocit, že moje tělo nefunguje, jak by mělo, že mi jakoby „nepatří“. Při pohledu na své ruce mi připadá, že jsou cizí, vzdálené. Tento pocit se může stupňovat až do bodu, kdy se zdá, že už nejsem aktivním účastníkem svého života – jen pozoruji, co se děje, a čekám, až se věci nějak samy vrátí do normálu.
Depersonalizace může být vyvolána stresem, intenzivními emocemi nebo traumaty, ale někdy přichází zcela nečekaně, bez zjevného spouštěče. Mnohokrát jsem se snažil najít logiku, proč k tomu dochází, ale nakonec jsem se musel smířit s tím, že ne všechny mé stavy mají jasné vysvětlení. Smíření s tímto stavem je součástí mého procesu sebepřijetí. Naučil jsem se, že ne vždycky můžu mít vše pod kontrolou, a že někdy musím přijmout, že jsem prostě „odtržený“ – a že tento stav jednoho dne přejde.
V kontextu bipolární poruchy je depersonalizace zvlášť matoucí. Zatímco některé stavy, jako je deprese nebo hypománie, jsou do určité míry očekávané a pojmenovatelné, depersonalizace je jakýmsi vedlejším efektem, který přichází tiše a zanechává za sebou prázdnotu. Smíření s tím, že si někdy připadám cizí ve vlastním těle, je klíčem k tomu, abych se tím nenechal pohltit.
Tento stav je také velmi vyčerpávající, protože vytváří další vrstvu odcizení – nejen od světa kolem, ale i od sebe sama. Depersonalizace mi často bere pocit sebeidentifikace a ukotvení. Člověk se může cítit bezmocně, jako by se jeho vlastní existence rozpadala, ale čím více se snaží proti tomu bojovat, tím více to prohlubuje pocit odtržení.
Co mi pomáhá v těchto stavech? Klíčové je si připomínat, že depersonalizace je dočasný stav, který se jednoho dne rozplyne. Soustředit se na fyzické vjemy – například se dotýkat předmětů kolem sebe nebo se soustředit na své dýchání – mi pomáhá vrátit se do těla. Připomínám si, že nejsem definován pouze tímto stavem, ale že je to jen jedna epizoda v mé cestě.
Sebesoucit hraje důležitou roli i zde. Místo abych na sebe tlačil, že se musím cítit „normálně“, se snažím být k sobě laskavý a přijmout, že i tento stav je součástí mého prožívání. Smíření s depersonalizací je cesta, jak zůstat v klidu a neztratit se ve vlastních myšlenkách. Můj svět se sice může na chvíli rozpadnout, ale vím, že se znovu složí – a já se vrátím do svého těla a mysli.
Pro více článků navštivte můj web Život na hraně nebo sledujte facebookovou stránku.
