Příběh jednoho blázna - já a moje psychózy

Psychóza je závažný duševní stav, při kterém člověk ztrácí kontakt s realitou. Lidé trpící psychózou mohou zažívat halucinace (vnímání věcí, které neexistují) nebo bludy (pevná, ale mylná přesvědčení). Tento stav může ovlivnit jejich schopnost jasně myslet, rozumět tomu, co se děje kolem nich, a komunikovat s ostatními.

Dobře, tak na úvod jsme si vyjasnili, co to taková psychóza je, nebo může být a teď se pokusím trochu rozepsat o tom s jakými psychotickými příznaky mám osobní zkušenost. Protože jsem jako dítě také docela experimentoval s konopím, tak musím říct, že už z tohoto období si pamatuji různé zvláštní události, kterým jsem ale samozřejmě nekladl žádnou váhu. Občas jsem slyšel něco, co jsem slyšet neměl a nebo někde viděl při cestě v noci domů siluetu postavy, aniž by se tam někdo nacházel. Poměrně často (a to se děje i dnes) si něco vyložím úplně špatně, což vede pak ke zbytečným sporům a nedorozuměním. Jen taková vsuvka, o THC se obecně ví, že to může být spouštěč například schizofrenie. Rozhodně se nepovažuji za nějakého odpůrce konopí, ale tak jako s alkoholem se s tím musí nakládat opatrně a není to zábava pro každého.

Mimo jiné všeho moc škodí a když to ještě kombinujete s něčím jiným, například s alkoholem, výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Já osobně jsem dnes už roky úplným abstinentem, protože mi vadí psychoaktivní látky, tedy látky, které ovlivňují vaše myšlení i chování, takže se alkoholu a všemu ostatnímu vyhýbám. Toto s radostí doporučím všem, protože má člověk pořád čistou hlavu a když máte i nějakou osobní zkušenost s lidmi, kteří se léčí ze závislosti na alkoholu, tak nějak vás na to stejně přejde chuť.

A teď už konečné k mým zkušenostem s psychózou. Když pominu pubertální léta, tak poslední dvě psychózy jsem zažil při své první velké hypománii (kterou jsem si uvědomoval) a při následné depresi, do které jsem posléze padl. Svou první identifikovatelnou hypomanii a následnou depresi jsem už popsal ve svém článku Příběh číslo 1 - Jiří. Hypomanie se mi rozjela někdy začátkem roku 2023 a na přelomu roků 2023 a 2024 jsem upadl do hluboké deprese.

V průběhu hypomanie jsem se potýkal především s bludy a poruchou vnímání. Bludy v tom smyslu, že jsem si namlouval něco, co nebyla tak úplně pravda a poruchou vnímání zase v tom smyslu, že jsem přestával rozlišovat co je realita a co už je nějaké mé pokřivené vnímání daných situací. V tom období jsem byl opravdu extrémně nabuzený i konfliktní a jel jsem ve všem na 100 %. Je až s údivem, že jsem nenapáchal nějaké větší průšvihy, ale asi mám více štěstí než rozumu a vlastně jsem to dost obrátil ve svůj prospěch.

Jeden příklad destruktivního chování. V návalu pozitivních emocí jsem se snažil pomáhat jedné mé známé, která na tom není finančně úplně dobře a v té době navíc sháněla práci. Trávili jsme spolu docela hodně času a já měl pocit, že jsem nějaký mesiáš a musím jí za každou cenu pomoci. Pak ale z její strany došlo dle mého názoru k velkému nevděku vůči mým snahám a já totálně vybouchl. Najednou jsem otočil o 360 stupňů a po krátké výměně názorů s ní okamžitě přetrhal všechny kontakty. Normálně by to někdo asi nebral jako nějaký důvod k rozepři, ale já to naopak bral jako absolutní zradu.

Dále jsem zcela propadl myšlence alter ega. Začal jsem mít pocit, že mohu být kýmkoliv chci, stačí se jen do této role převtělit. Později jsem zjistil, že na toto téma existuje i kniha a to mě jen utvrdilo v tom, že jsem tuto metodu zcela ovládl a přepínal jsem do různých alter eg podle aktuální potřeby. Nutno podotknout, že to po omezený čas dobře fungovalo, jen si myslím, že to asi nebylo úplně v pořádku. Další zvláštní chování, které se po dobu mé hypomanie objevovalo byly rozhovory v autě, když jsem v něm cestoval sám. Pokud jsem zrovna byl s někým v konfliktu, do krve jsem se s ním hádal v autě. K dané osobě jsem nahlas mluvil, nebo na ni dokonce křičel a ta osoba mi oponovala.

V práci jsem zase začal mít pocit, že chce někdo celou firmu „položit“, protože jsem nechápal jak může nějaká společnost takto špatně hospodařit a fungovat. Přitom se jednalo o korporát s tisíci zaměstnanci, dnes si nemyslím, že by někdo mohl jen uvažovat o jejím položení. Dále jsem měl své hysterické výstupy, které jsem popsal v tomto článku. Toto se nevyhnulo ani mé rodině, kdy jsem přetrhal vztahy s některými členy, protože jsem začal mít pocit, že jsou totálně toxičtí a svoji toxicitu se snaží na mě přenést. Prostě jsem neměl čistou mysl a různé věci jsem si vykládal různými způsoby. V té době jsem to ale nevnímal jako nějaké bludy, ale jako realitu a v tom byl celý ten problém. Navíc mi ani mé nejbližší okolí nenaznačilo, že začínám nějak vybočovat, takže jsem si na to nakonec musel přijít sám v době, kdy mě začaly opouštět síly a já si začal uvědomovat co se to těch posledních pár měsíců dělo. Měl jsem poměrně dost paranoidních myšlenek, kdy jsem si namlouval, že je někdo proti mně a já se musel radikálně bránit. Další psychotické příznaky se u mě projevovaly v souvislosti s mým zdravím. Nejprve jsem byl přesvědčen o tom, že mám rakovinu kůže. O něco později jsem se této myšlenky pustil, ale zase jsem si začal namlouvat, že se u mě začíná projevovat roztroušená skleróza. Tyto stresory se na mě začaly postupně podepisovat a já byl v čím dál tím větší tenzi. Celkově to období bylo velice psychicky náročné.

V období, kdy jsem začal upadat do deprese, psychotické příznaky úplně nevymizely, ale začaly se projevovat trochu jiným typem bludných myšlenek. Když jsem do toho naplno spadl, tak jsem najednou začal přemýšlet nad tím, že budu muset prodat byt, auto, prostě úplně všechno, protože jsem vyřízený a už nikdy nebudu schopen normálně fungovat. V tomto období byla moji největší oporou přítelkyně, protože spolu žijeme a celé to tak se mnou bezprostředně musela prožívat. Ta mě uklidňovala, že to tak není, že není důvod čehokoliv se zbavovat, že se z toho dostanu a bude opět dobře. Jenže v tom stavu v jakém jsem byl se tomu jen těžko dalo věřit. Všechno jsem viděl jenom černě a byl jsem na absolutním dnu, ze kterého není snadná cesta. Současně mě zcela pohltil imposter syndrom, což je přesvědčení, že jste podvodník a vše co jste v životě dokázali je výsledek štěstí nebo náhody a začne vás stresovat myšlenka, že se na to jednou přijde. To bylo pro mě asi to nejtěžší, protože jsem neustále myslel na to, že se nedokážu vrátit do zaměstnání, protože jsem podvodník a nic reálně neumím.

Tyto stavy u mě trvaly docela dlouho, řekl bych asi týdny, a některé zážitky dnes vidím už spíše v mlze. Nicméně co jsem byl schopen zaregistrovat, to jsem uvedl v tomto příběhu. Nemyslím si, že bych prožil nějakou vážnou psychózu, určitě to může být mnohem horší a pak to končí hospitalizacemi. Já nikdy hospitalizovaný nebyl, ale v době nejhlubší deprese jsem nad tím vážně přemýšlel, protože jsem si nedokázal představit, že bych se z toho dokázal dostat sám. Naštěstí pomohl čas a podpora od blízkých a já jsem za to neskutečně rád. Nikdo z nejbližších se ke mě neotočil zády a já cítil velkou oporu. To stejné v mém zaměstnání, byli jsme celou dobu v kontaktu a já cítil, že je jejich záměrem to, abych se z toho dostal, ne abych se co nejdříve vrátil. Mám holt v životě hodně štěstí, když se tak nad tím zamyslím.

Pro více článků navštivte můj web Život na hraně nebo sledujte facebookovou stránku.