Článek
Moje problémy začaly už, když jsem byla malá. Měla jsem těžké dětství, ze kterého si nesu traumata. Rodiče mě začali posílat k psychologům a neurologům už, když mi bylo deset let. Diagnostikovali mi adhd a ocd a do zpráv napsali, že jsem také emočně nestabilní. Už jako dítě jsem brala léky. Ty jsem ale postupem času vysadila. Problémy doma ustaly až s rozvodem rodičů, kdy jsme s mamkou odešly od táty, který nám ubližoval.
Špatných vzpomínek jsem se ale nezbavila. Našla jsem si vztah, který byl toxický a trval tři roky. Začaly se mi objevovat silné výkyvy nálad, sebepožkozování, deprese. V osmnácti letech byly mé deprese tak šílené, že jsem celé dva měsíce nedokázala vstát z postele, a tak jsem se vrátila do péče psychiatrů. První psychiatrička mi diagnostikovala úzkostně depresivní poruchu. Můj stav se ale nezlepšoval ani po roce, co jsem u ní byla, a tak jsem přešla k jinému psychiatrovi.
Zažívala – a do teď zažívám, pocity vnitřní prázdnoty. Řekla jsem mu to a on mi řekl, že to je normální. Byla jsem u něj další rok a on moje stavy hodně zlehčoval. Začala jsem propadat alkoholu, chodit do klubů a zkoušet návykové látky, abych zaplnila tu vnitřní bolest a prázdnotu, kterou neustále cítím. To se u hraničářů děje – hraniční poruše se ne nadarmo říká rakovina duše, člověk při ní pociťuje prázdnotu, vnitřní bolest, má myšlenky na sebevraždu, mnohdy se sebepožkozuje a mnoho dalšího. Bylo mi ještě hůř a v tom období jsem byla v nočním klubu znásilněna. Dostala jsem se do nejhoršího období mého života a dvakrát jsem se pokusila o sebevraždu. Poprvé ale o tom nikdo nedozvěděl a podruhé mě převezli do nemocnice a potom do psychiatrické léčebny. Tam jsem se na psychoterapii dostala do kontaktu se strašně hodnou terapeutkou a odvážila jsem se s ní mluvit o všem. Strašně moc mi pomohla. Po tom, co jsem byla v rukou mnoha odborníků, mi konečně někdo pomohl doopravdy. V léčebně mi dali znovu naději. Zároveň mi diagnostikovali hraniční poruchu osobnosti a vysvětlili mi, jak pracovat se svými emocemi. Navíc jsem dostala stabilozátory nálad, díky kterým jsem se začala cítit mnohem lépe. Poté jsem si našla strašně hodnou psychiatričku, která se mnou ochotně pokračuje v léčbě. Snažím se sehnat si terapie, protože jsem si uvědomila, že jsou naprosto zásadní.
Chtěla bych tady lidem vzkázat dvě věci. Zaprvé, když nenaleznete pochopení u odborníků, nevzdávejte to! A za druhé… Byla jsem v bodě, kdy jsem myslela, že mě to nikdy nepřestane bolet. Že se přes to, co se mi stalo nepřenesu. Myslela jsem, že je to víc bolesti, než dokážu zvládnout, ale já jsem to zvládla. Je to cesta ještě na dlouho, ale je mi lépe, než kdy před tím a jsem za to vděčná. Ohledně projevů mé poruchy, prožívám také extrémní žárlivost, výbuchy vzteku, emociální propady, šílený strach z opuštění… Jsem ve vztahu a je neskutečně těžké s přítelem vycházet, protože jsem emocionální horská dráha a ve vztazích jsou příznaky hpo mnohem horší. Prožívám paranoiu, můj mozek si vymýšlí nepravdivé scénáře a já jim věřím. Nedokážu poznat realitu od lži mé hlavy. Můj přítel má ale svatou trpělivost. Naučil se ke mně přistupovat tak, jak potřebuju a pracujeme na komunikaci. Jsem za něj vděčná. Vztahy s hpo jsou těžké, ale ne nemožné! Posílám všem sílu a vzkaz, že se vše může zlepšit a i s hpo či jinou poruchou se mnohdy dá žít kvalitní život <3
Pro více článků navštivte můj web Život na hraně nebo sledujte facebookovou stránku.
