Článek
Někdy se v životě dostaneme do bodu, kdy se všechno zdá až podezřele normální. Žádné extrémní nálady, žádné závratné výkyvy emocí – prostě stabilita. Pro někoho je to každodenní realita, pro jiného vzácný a křehký stav. Jako někdo, kdo se potýká s výkyvy nálad mezi depresí a hypománií, vím, jak vzácná může být stabilita. Přesto jsem zažil pouze jednu skutečně silnou epizodu hypománie, a to v roce 2023, která mi ukázala úplně jinou tvář mého duševního stavu.
Tento článek se zaměřuje na tyto kontrastní momenty – období stability, kdy se cítím až podezřele normální, propady do hluboké deprese a krátkou zkušenost s hypománií, která mě zavedla do světa, kde jsem „lítal v oblacích“.
Když přijde remise, je to jako když po bouři konečně vyjde slunce. Vše se zdá být v pořádku. Cítím se stabilní, bez extrémních výkyvů nálad. Člověk by řekl, že je to stav, o který jsem dlouho usiloval – konečně jsem „normální.“ Ale ta normálnost je někdy až zvláštní, podezřelá. Po tolika letech života v extrémech se mi zdá, že je něco nepatřičného na tom, jak dobře se cítím.
Ve stavu remise jsem schopen normálně fungovat. Jdu do práce, stýkám se s lidmi, mám energii na každodenní úkoly. Ale je to také čas, kdy se v mé hlavě začnou objevovat myšlenky na to, kdy přijde další pád. Jak dlouho tohle vydrží? Bude to tentokrát jiné? Nebo se vrátí deprese, která mě znovu rozdrtí? Někdy mám pocit, že tento klid je jen předzvěstí něčeho horšího, co nevyhnutelně přijde.
Přesto si vážím těchto období klidu. Jsou to chvíle, kdy mohu žít život, jaký si přeji – bez obav z toho, co přijde zítra. Je to čas, kdy se mohu ohlédnout zpět a uvědomit si, jak daleko jsem se dostal. Ale stabilita je křehká, a právě v této křehkosti tkví její jedinečnost. Je to stav, který si užívám, ale zároveň si uvědomuji, že může být kdykoli narušen.
Deprese je jako temná vlna, která vás stáhne hluboko dolů. Prožil jsem několik velkých depresivních epizod, a přesto mě každá z nich vždy znovu zaskočí svou intenzitou. Je to stav, kdy se zdá, že každý aspekt mého života se stává nedosažitelným, kdy i nejjednodušší úkoly, jako vstát z postele nebo jít do práce, se jeví jako nesplnitelné výzvy.
Každá deprese je jiná, a přesto jsou si všechny podobné – prázdnota, beznaděj, fyzická i psychická bolest. Nejedná se pouze o špatnou náladu nebo zklamání. Deprese je jako vězení v mé vlastní hlavě, kde ztrácím energii i smysl pro realitu. Je to stav, který mě kompletně vyčerpává a izoluje od okolního světa.
Nejhorší na depresi jsou sebevražedné myšlenky, které mohou přijít, když člověk ztratí naději na lepší zítřky. Z vlastní zkušenosti vím, jak snadno mohou tyto myšlenky převzít kontrolu, i když jsem nikdy opravdu nechtěl zemřít. Byly to dny, kdy se zdálo, že jediný způsob, jak uniknout nekonečné bolesti, je odejít.
Přestože se deprese vždy nakonec zmírní, proces jejího zvládání je naprosto vyčerpávající. Léky mi v těchto stavech pomáhají, ale nic nemůže zcela eliminovat pocit, že by se to mohlo kdykoliv vrátit. Přemýšlím nad tím, jak dlouho dokážu vydržet a co bude příště. Deprese je hluboké, temné peklo, kterým jsem prošel několikrát. A přesto se po každém pádu zvedám znovu, i když mi to trvá dlouhé měsíce. Věřím, že každá deprese mě něco naučila, ale nic mě nepřipraví na moment, kdy se opět objeví.
Silnou hypomanickou epizodu jsem zažil jen jednou, v roce 2023. Bylo to, jako bych najednou žil ve zcela jiném světě. Všechno bylo rychlé, energické a plné euforie. Měl jsem pocit, že můžu zvládnout cokoliv. Myšlenky mi běžely hlavou tak rychle, že jsem je ani nestíhal zpracovávat. Vše, co se zdálo v období deprese těžké a neuskutečnitelné, se najednou zdálo možné a jednoduché.
Hypománie je zákeřná v tom, že zpočátku se člověk cítí skvěle. Jste plní energie, motivace a nadšení, které hraničí s posedlostí. V této fázi jsem se začal spontánně pouštět do řeči s úplně cizími lidmi. Na ulici, v obchodě, kdekoli – najednou jsem měl potřebu si s každým povídat. A co bylo zvláštní, velmi rychle jsem si z těchto lidí začal dělat přátele. Měl jsem pocit, že mezi námi okamžitě vzniká blízkost a porozumění, i když to bylo jen krátké setkání. Vše působilo intenzivně a fascinovaně.
Avšak tato euforie není udržitelná. Někdy uprostřed dne, který byl do té doby plný energie, přišel zlom. Najednou se nálada obrátila v podrážděnost a frustraci. Tak rychle, jak jsem vystoupal na vrchol, jsem se začal cítit na pokraji výbuchu. Tento přechod byl náhlý a matoucí, a byl to také moment, kdy jsem si uvědomil, jak nebezpečné může být nechat se unést těmito extrémy.
Hypománie mi ukázala, že i když mám někdy pocit, že můžu létat, pád zpátky na zem může být stejně tvrdý jako záchvat deprese. Přesto si na ten den vzpomínám se zvláštní směsí úžasu a obav. Byla to zkušenost, která mi ukázala sílu mé vlastní mysli, ale také její zranitelnost.
Život mezi extrémy hypománie a deprese je neustálý boj o rovnováhu. Remise a stabilita jsou chvílemi úlevy, kdy se můžu cítit „normálně,“ i když někdy s podivným pocitem, že něco není v pořádku. Je to, jako kdyby stabilita byla pouze přestávkou mezi bouřemi.
Hypománie mi ukázala, že pocit neomezené energie a euforie může být stejně nebezpečný jako hluboká deprese. I když to byl stav plný života a radosti, byl to také stav, který se rychle proměnil v chaos a frustraci. Deprese, na druhé straně, je temnota, která vás vtáhne a zanechá vyčerpaného. A přesto, po každém pádu jsem se vždy nějak vzchopil.
Co mě naučily tyto zkušenosti? Především to, že musím neustále pracovat na svém duševním zdraví. Léky a podpora blízkých mi pomáhají udržet si stabilitu, a psaní o mých zkušenostech je pro mě formou terapie, která mi pomáhá najít vnitřní rovnováhu. A pokud můj příběh pomůže i ostatním, kteří procházejí něčím podobným, pak má smysl o tom mluvit.
Život s duševními výkyvy není snadný, ale je důležité si uvědomit, že i když se zdá, že se cyklus stále opakuje, každý pád a vzestup nás může něco naučit. A i když se stabilita zdá křehká, má svou vlastní sílu.
Pro více článků navštivte můj web Život na hraně nebo sledujte facebookovou stránku.
