Článek
Jak už jsem uvedl ve svém prvním příspěvku zde, nebyl jsem úplně poslušný pacient. Když si to tak přemítám zpětně, tak jsem byl vlastně hodně neposlušný pacient. Mé stavy se opakovaly v pravidelných cyklech, kdy jsem byl v depresi a poslušně jsem užíval medikaci (antidepresiva a antipsychotika) a ve chvíli, kdy jsem se začal cítit dobře, jsem vždy medikaci vysadil s tím, že jsem už uzdravený. Toto se opakovalo opravdu hodně krát za posledních 9 let.
Důvod, proč se u mě nevyskytla výraznější hypománie dříve, je asi ten, že jsem měl vždy problémy se spánkem a na to antipsychotika fungují celkem dobře. Takže jsem většinou vysadil úplně antidepresiva, ale antipsychotika jsem v nějaké menší míře užíval dál.
Své opakované pády jsem si vždy odůvodnil tlakem v práci, protože vykonávám manažerskou pozici, která se pojí s vysokou mírou zodpovědnosti za projekty. Pokaždé jsem se do všeho vrhl po hlavě, nechal si na sebe naložit obří množství úkolů a pak vždy přišel strmý pád. Současně bych se asi označil za fluktuanta, protože jsem na můj vkus práci měnil poměrně často a vždy jsem odcházel nebo spíše utíkal pryč, protože už jsem to přestával zvládat. Toto se setkalo s velkým nepochopením okolí, protože jsem byl pro všechny jen věčně nespokojený fluktuant a při hledání práce nové mi to také na kreditu nepřidávalo. Teď už ale vím, že to částečně nebyla moje vina ale spíše následek toho, že se v mírné hypománii pouštím do nových věcí a pak přichází vyhoření, protože to nejde zvládnout.
Za svůj život jsem zažil tři velké pády (sezónní deprese nepočítám), které mají mezi sebou rozestupy cca 4 roky. To jsem vypozoroval při posledním pádu, o kterém se v dalších odstavcích trochu rozepíšu. Nevím, zda s touto pravidelností do budoucna počítat, ale prostě mi to tak vyšlo. První pád 2015, druhý ve 2019 (kdy jsem tak trochu vlastní vinou přišel o práci a úplně mě to semlelo) a teď na přelomu 2023/2024.
A teď k mému poslednímu létání mezi oblaky a následnému pádu. V létě roku 2022 jsem se zachoval trochu jinak, než bylo obvyklé. Nastoupil jsem opět do nové práce a cítil jsem se opět opravdu skvěle. Nenapadlo mě tedy nic lepšího než vysadit medikaci kompletně, protože jsem byl v úplné remisi už více jak rok a myslel jsem si, že umím se svými stresory zatočit a už nepotřebuji žádnou berličku v podobě léků. Problémy se spánkem jsem se trochu nešťastně rozhodl vyřešit dost alternativní cestou, kterou bych nerad více rozebíral, ale fungovalo to perfektně. No, a tak začala moje cesta k první velké hypománii.
Měl jsem energie na rozdávání, v nové práci jsem exceloval a byl jsem za to náležitě odměňován. Prostě jsem si najednou žil svůj dream life. Nic pro mě nebyl problém, pokud někdo něco potřeboval, obratem jsem reagoval a jel jsem jako pila. Jenže jsem se postupně začínal vymykat kontrole a moje nadnesená nálada čím dál tím více gradovala. Mělo to i stinné stránky, protože jsem měl občas menší výbuchy vzteku, když nebylo po mém a byl jsem schopen ze dne na den přetrhat dlouholeté vztahy. Buďto jsem si řekl, že je někdo toxický a přestal jsem s ním komunikovat, a nebo jsem se dokonce s daným člověkem do krve pohádal. V práci se to také začalo postupně kazit. Začal jsem mít pocit, že jsou všichni okolo mě idioti a jen já vím jak to dělat správně, což vedlo k čím dál tím větší tenzi uvnitř mé hlavy.
Nakonec jsem se v nové práci rozhodl neprodlužovat pracovní smlouvu a začal jsem hledat jiné zaměstnání. Moc se mi to nedařilo, protože v té době nebylo zrovna moc zajímavých nabídek, až najednou z čista jasna přišla zpráva od mého stávajícího zaměstnavatele a ejhle, asi dva týdny před koncem mé roční smlouvy jsem si plácl s aktuálním šéfem.
Opět jsem najel na linku, že se nic nemůže pokazit a vše jde přesně podle plánu. Pomalu mi už ale začínali docházet síly, ale namísto toho abych ubral, tak jsem si toho v nové práci naložil ještě víc. Jak asi tušíte, toto nemohlo dopadnout dobře. Na konci roku už jsem jel opravdu na rezervu a sliboval jsem si, že si přes svátky odpočinu a po Novém roce do toho naskočím zas. Jenže jsem nenaskočil, padl jsem přímo na hubu. Pak následovaly téměř 4 měsíce na PN, kdy jsem první měsíc myslel, že to tady na tomto světě zabalím, protože jsem naprosto nepoužitelný pro tento život a nic jiného dělat nemůžu. Takto hlubokou depresi jsem nikdy nezažil, nejenže jsem byl psychicky na dně, ale i fyzicky jsem se totálně rozsypal. Ze začátku se mi v hlavě motaly šílené myšlenky. Přemýšlel jsem nad tím, že budu muset všechno prodat abych přežil, protože už se nikdy nevrátím do práce a nebudeme mít z čeho žít. To se střídalo s myšlenkami na sebevraždu, protože jsem často z této situace opravdu neviděl cestu ven. Druhý měsíc se to začalo lehce zlepšovat, mimo poslušného nasazení medikace od začátku mého pádu jsem přidal psychoterapie, které se s první psychoterapeutkou moc nepovedly, ale pak jsem narazil na úžasnou psycholožku, která se specializovala na vyhoření a měla velice dobré povědomí o bipolární poruše. Díky ní jsem se začal cítit mnohem lépe, protože mě ujistila v tom, že vše bude dobré a pomalu mě připravovala na návrat do normálního života. Jakmile jsem se z toho začínal pomalu hrabat, zařadil jsem do denního režimu sport, protože je prostě pravda, že sport je velice důležitá aktivita a pomáhá na vícero věcí. Sice to ze začátku nebylo úplně jednoduché, a to nejen kvůli mému psychickému stavu, ale také díky mé nadváze (haha), ale velice brzy jsem začal pociťovat rozdíly.
Jak už jsem uvedl výše, celé to trvalo necelé 4 měsíce. Zaplať pánbůh vše se v dobré obrátilo a už jsem v pracovním režimu, který jsem ale musel trochu upravit, což se díky mému skvělému zaměstnavateli povedlo, aniž by někdo v práci věděl, že mám tuto diagnózu. Člověk by se měl poučit ze svých chyb, takže jsem rád, že jsem opět nesklouzl do režimu úprku a zachoval jsem svým způsobem chladnou hlavu…
