Článek
Dlouho jsem si myslel, že když začnu brát psychiatrické léky, bude to znamenat konec. Konec naděje, že to zvládnu sám. Konec snahy být „normální“. Konec důvěry v to, že to přejde, že se to spraví. Že když zatnu zuby, všechno se zase srovná.
A tak jsem bojoval. Dlouho. Snažil jsem se přežít jen silou vůle. Dýchat zhluboka. Zvládat dny tak, jak byly. Mluvit o tom, když se to dalo – a mlčet, když to bylo horší. Hrál jsem tu roli: „Jsem sice trochu unavený, ale v pohodě.“ Ale nebyl jsem. A nepřecházelo to.
Byla to tichá únava, která se rozlévala celým tělem. Ztráta radosti. Chuť zmizet. Tlak, který nešel pojmenovat, ale byl všude.
Až přišel okamžik, kdy jsem to poprvé slyšel: „Nemusíte to zvládat bez pomoci. Můžeme vám ulevit.“
Bylo to zvláštní. Cítil jsem úlevu i odpor zároveň. Strach, že ztratím sám sebe. Že se otupím. Že nebudu cítit vůbec nic. Že to nebudu já. Ale když jsem se v tom konečně přestal točit, došlo mi něco jiného: To, kým jsem byl v těch nejtěžších chvílích – to přece taky nebyl celý já. Byla to bolest. Výpadek. Ztráta barev. A když je tu něco, co mi může vrátit chuť dýchat – proč to odmítat?
Dnes beru léky. Nepíšu to do životopisu. Neříkám to na prvních schůzkách. Ale už se za to nestydím. Protože mi pomáhají. Ne že by mě změnily v někoho jiného. Ale dovolily mi být znovu trochu víc tím, kým jsem byl před tím vším. Daly mi prostor. Na terapii. Na klid. Na obyčejné věci – jako se ráno probudit a necítit tíhu, která mě táhne zpátky pod peřinu. Jít ven, aniž bych se musel přemlouvat. Sedět mezi lidmi a nebýt přitom na útěku ze své hlavy. A to je víc, než jsem si kdy myslel, že můžu chtít.
Více na: Život na hraně
