Článek
Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že budu pravidelně docházet k psychiatrovi, asi bych se zasmál. Nebo bych se urazil. Představa, že bych „nebyl v pohodě“, byla pro mě nepříjemná. Slabost. Selhání. Něco, co se děje ostatním. Ne mně.
Já jsem přece zvládal. Byl jsem funkční. Pracoval jsem. Mluvil jsem s lidmi. Chodil ven. A když bylo hůř, zatnul jsem zuby. Protože to se tak přece dělá. Přece to přejde.
Nepřešlo.
Přišel bod zlomu. Ne dramatický, spíš tiché dno. Unavený obličej v zrcadle. Myšlenky, které nešly zastavit. Tělo, které nechtělo vstát. A obrovská únava z předstírání, že všechno zvládám. Už to nešlo skrývat. Před světem ani před sebou.
Dlouho jsem váhal. Jen to slovo – „psychiatr“ – ve mně budilo nepříjemné asociace. Představoval jsem si sterilní chodby, nepochopení, možná i léky, které mě otupí. Ale byl jsem zoufalý. A tak jsem to udělal.
Objednal jsem se.
A upřímně – nic z toho, čeho jsem se bál, se nestalo.
Nepotkal mě odsudek. Nepřišlo zesměšnění. Nikdo mi neříkal, že přeháním. Naopak. Poprvé za dlouhou dobu jsem měl pocit, že se mě někdo opravdu snaží slyšet. Bez zjednodušení. Bez rad typu „prostě to neřeš“.
Začalo něco, co bych dřív nazval slabostí. Dnes tomu říkám proces uzdravování.
Bylo to pomalé. Nešlo o rychlé výsledky. Ale ten pocit, že na to už nejsem sám, byl k nezaplacení. Někdo, kdo rozumí, co znamená nevstát z postele. Někdo, kdo ví, jakou váhu má obyčejná otázka: „Jak ti dnes je?“
Dnes k psychiatrovi chodím pravidelně. A už se za to nestydím. Vlastně jsem na to hrdý. Protože místo toho, abych svůj vnitřní svět ničil snahou být neustále „v pohodě“, učím se s ním žít. Líp. Klidněji. Opravdověji.
Možná je to ten nejdospělejší krok, jaký jsem kdy udělal.
Někdy největší síla není v tom, že všechno zvládneš sám. Ale v tom, že si přiznáš, že už to takhle dál nejde. A dovolíš si pomoc.
