Článek
Byly časy, kdy jsem si tu otázku kladl pořád. „Proč zrovna já?“
Proč já mám tak rozházenou hlavu, proč zrovna mně se věci rozpadají pod rukama, proč já nejsem jako ostatní. Proč se i v těch nejklidnějších dnech bojím, kdy to zase přijde. A proč mi nestačí „normální“ věci, které ostatní naplňují.
Tahle otázka mi v hlavě bzučela jako komár v noci. Nenápadně, ale vytrvale. A nedala mi spát. Hledal jsem viníky – v dětství, v genech, v prostředí, v sobě. A čím víc jsem hledal, tím víc jsem se propadal.
Začal jsem se na sebe dívat jako na problém. Jako na někoho, kdo je pokažený, kdo musí být opraven, aby vůbec mohl fungovat. A když už to nešlo opravit, aspoň zamaskovat. Tak jsem si nasazoval úsměvy, reagoval naučenými větami, chodil na schůzky, kde jsem jen přežíval. A pak jsem se vracel domů, sedal si potichu do rohu a měl pocit, že nemám na nic právo.
Pak se ale něco změnilo. Ne naráz. Ne zázračně. Byla to série malých momentů. Jedna věta od terapeuta. Jeden večer, kdy jsem si dovolil neodpovědět na zprávu. Jedno obyčejné ráno, kdy jsem si bez důvodu udělal kafe a pustil si hudbu. A poprvé jsem se neptal „proč“.
Zůstávalo ticho. Ale už nebylo prázdné. Bylo moje.
Už se neptám „proč zrovna já“. Ne proto, že bych našel odpověď. Ale protože jsem přestal věřit, že ji potřebuju. Protože jsem pochopil, že tou otázkou v sobě udržuji bolest, která už nechce být živená. Nechci být definovaný tím, co mi chybí. Chci se postavit na to, co ve mně zůstalo – a na to, co jsem si v sobě znovu vybudoval.
Dnes už tolik nevysvětluju. Neobhajuju. Neprosím, aby mě někdo pochopil. Jen jdu dál. Svým tempem. Se svými dny, kdy se směju, i těmi, kdy mlčím. A vím, že to stačí.
Tohle není příběh o velkém vítězství. Je to příběh o návratu. O tom, jak jsem přestal hledat důvody – a začal hledat rovnováhu. A i když ji občas ztrácím, vím, že už umím znovu vstát.
Možná právě tohle je síla: nejít rychle, nejít bez bolesti – ale jít vůbec.
„Možná nejsme na světě proto, abychom všechno pochopili. Možná jsme tu jen proto, abychom to zvládli – každý po svém. A bez zbytečné viny.“
Více na: Život na hraně
