Článek
Dnes jsem vystřelil směrem nahoru. Až příliš pozdě mi došlo, že i když mám větší problém s depresí, můžu stejně tak vyletět na opačnou stranu. Pár týdnů zpět se o mě pokoušela deprese, a tak jsem si zvýšil dávku antidepresiv. Jakmile se mi udělalo lépe, nechal jsem si vyšší dávku jen na ráno. Nenapadlo by mě, že si tím navodím hypomanii.
Dnešek byl jasným důkazem. Ráno jsem vystřelil z postele jako šíp, sotva jsem otevřel oči, už jsem seděl za počítačem. Pracoval jsem dnes z domova, takže jsem začal okamžitě, aniž bych se zdržoval čímkoliv jiným. Užival jsem si ranní klid, než se vzbudila přítelkyně s pejskem. Prsty mi létaly po klávesnici, odpovídal jsem na e-maily s rychlostí blesku, na všechno jsem reagoval okamžitě. Jakmile jsem narazil na něco složitého, hned jsem se „nachytřil“ na webu a vyřešil to. Ad hoc schůzky? Žádný problém. Řešili jsme s kolegy komplikované záležitosti, ale moje mysl jela na plné obrátky. Všechno mi pálilo, žádná překážka nebyla dost velká.
Pak jsem si odběhl na úřad a tam už jsem pochopil, že tohle tempo není normální. Vešel jsem do kanceláře a okamžitě se dožadoval něčeho, co vůbec nebylo možné. Nebyl jsem schopný pochopit, že po úřednících chci nesmysl. Prostě jsem jel jako tank, nenechal se ničím zastavit. A cestou zpátky? Moje auto dostalo zabrat, jel jsem, jako by mi hořela silnice pod koly. Pak ještě rychlý nákup, většinu věcí jsem naházel do košíku bezmyšlenkovitě, prostě jen tak.
Doma jsem se vrhnul do dalšího multitaskingu – vyplňoval jsem daňové přiznání a do toho telefonoval s kamarádem o důležitém tématu. Čas letěl. Než jsem se nadál, byl večer. A pak to přišlo. Cítil jsem v hlavě hrozný tlak, tělo bylo unavené, ale mysl stále jela na plné obrátky. A v tom mi to došlo.
Ustřelil jsem. Hodně.
Najednou mě ale zaplavil jiný pocit. Stud. Co si o mně museli ostatní dnes myslet? Jak jsem se to choval? Jako bych byl někdo jiný. Neuhlídal jsem se. Zase jsem selhal. Celý den jsem byl přesvědčený, že mám vše pod kontrolou, že zvládám multitasking, že řeším věci s neuvěřitelnou efektivitou. Teď vidím, že to byla jen iluze. A nejhorší na tom je ten moment, kdy si to člověk uvědomí – když už se nedá nic vrátit zpět.
Cítím, jak se pomalu sunu dolů. Energie se mění v tíhu. Mozek, který dnes celý den jel na plné obrátky, teď zpomaluje a mě začíná pohlcovat únava. Doufám, že to nebude znamenat pád až na úplné dno. Snad se mi podaří zastavit se dřív, než bude pozdě. Teď už ale vím, že musím být opatrnější. To, co se dnes stalo, je jasný signál, že hranice mezi energií a sebezničením je tenčí, než bych si přál.
První krok je to, že si tento exces uvědomuju. Druhý krok – vrátit medikaci na původní dávky a dávat si větší pozor na to, co dělám. Dočasné navýšení antidepresiv může pomoci, ale pak se to musí zase vrátit zpět. Já se na úplně původní hodnoty nevrátil a to byla chyba. Teď už to vím.
Více na: Život na hraně
