Článek
Začalo to jemným chvěním pod povrchem, jako by ve mně probíhal skrytý elektrický proud. Zpočátku jsem to ignoroval, přičítal jsem to vzrušení, energii, která se ve mně probouzela. Ale brzy to přerostlo v cosi většího. Všechno kolem mě se zdálo být podivně jasnější – světlo zářilo jasněji, zvuky byly ostřejší, a najednou jsem viděl možnosti tam, kde dříve nebyly.
Moje nálada stoupala do nadpozemských výšin. Pociťoval jsem radost, extázi, pocit, že mám svět pod kontrolou. Myšlenky mi v hlavě tančily jako ohňostroje a jedna rychle stíhala druhou, až jsem je sotva zvládal zachytit. Ostatní si toho všímali, někteří říkali, že jsem v posledních dnech „jiný.“ Ale co oni věděli? Moje mysl se pohybovala rychlostí světla a všechno najednou dávalo smysl. Vnímal jsem sebe jako střed vesmíru, sám sebe jako někoho, kdo přichází se zásadním posláním.
Postupně jsem začal cítit, že ostatní jsou jen překážkami, které mi brání naplnit můj plán. Nikdo se mi nemohl rovnat, nikdo nedokázal pochopit mou velikost. Všichni kolem mě byli jen stíny, omezení a neschopní vidět to, co jsem já viděl zcela jasně. V mé hlavě se vytvářely obrazy velkých věcí, o kterých jsem byl přesvědčen, že je dokážu uskutečnit. Začal jsem jim říkat, co si myslím, a brzy jsem zjišťoval, že mě nechápou, že jim to připadá jako bláznovství. Ale já věděl své.
Noci pro mě přestaly existovat. Spal jsem pár hodin a ráno jsem se budil s energií, která hraničila s explozí. Moje mysl nikdy nezpomalila, moje tělo odmítalo odpočívat, jako by každá buňka byla poháněna vyšší silou. A pak přišel zlom. Začal jsem nahlas debatovat sám se sebou, moje myšlenky se prolínaly s představami a zdálo se mi, že mluvím k publiku, které mě obdivuje, chápe. Bylo to tak reálné, že jsem věřil každému slovu, které jsem pronesl. Často jsem vykřikoval své myšlenky a představoval si, že mě všichni poslouchají. Stal jsem se nejen středem svého vesmíru, ale jeho tvůrcem.
Pocit nadřazenosti nade všemi se prohluboval. Cítil jsem, že mám kontrolu nad celým světem a že bych mohl dosáhnout všeho, čeho bych si zamanul. Začal jsem si vymýšlet plány na velkolepé činy, které bych vykonal, plány tak obrovské, že by ohromily i ty největší myslitele. Byl jsem si jistý, že se mi musí všichni podřídit, že se mi nemohou rovnat. Přestal jsem si vážit ostatních a jakýkoli nesouhlas či pokus zadržet mě, mě rozpaloval vztekem. Nikdo mi nemohl odporovat, nikdo neměl právo mě zastavit. Všichni byli jen drobnými figurkami v mojí velkolepé hře.
Nakonec, když jsem stál na pomyslném vrcholu svého vlastního světa, obklopen pouze ozvěnami svých velikášských plánů a rozhovorů vedených se sebou samým, začal se obzor zamlžovat. Všechna ta nadpozemská energie, pocit absolutní moci a nezdolného sebevědomí, začaly pomalu slábnout, jako kdyby někdo stáhl světla na scéně.
A pak přišel pád.
Bylo to, jako bych se zřítil z obrovské výšky, přímo do bezedné propasti. Pocit, že jsem středem vesmíru, se rozplynul a místo toho zůstala jen prázdnota, temná a chladná. Ten obrovský tlak, ta síla, která mě hnala kupředu, teď táhla stejně silně dolů. Stál jsem tam, sám, bez svých snů a bez energie. Bylo to jako by mě má vlastní mysl opustila.
Nakonec se mi z toho všeho začala vracet jen jedna bolestná pravda: za každým vystoupáním do výšin přijde hluboký pád. A já se ocitl na jeho dně, vyčerpaný a zlomený.
Zdroj: Život na hraně.
