Článek
Pokaždé, když se ohlédnu zpět na své pracovní kroky, vidím něco, co jsem dříve nedokázal pochopit – vzorce chování, které se opakovaly, i když jsem je nedokázal zastavit. Bylo to jako plout na rozbouřeném moři, kdy loďka pokaždé zamířila stejným směrem, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil změnit kurz.
V každém zaměstnání jsem začínal s nadšením. Cítil jsem, že mám šanci ukázat, co ve mně je, a něco dokázat. Ale zároveň jsem měl pocit, že na svých bedrech nesu obrovskou zodpovědnost – nejen za svou práci, ale někdy i za věci, které nebyly mou povinností. Dával jsem do všeho maximum a dlouho ignoroval první náznaky, že to přestávám zvládat.
Stres se vždy plížil pomalu. Nejprve jsem ho bral jako výzvu, něco, co musím překonat, protože tak to přece dělají všichni. Ale postupně se měnil v něco, co mě ochromovalo. Každý další den byl těžší. Úkoly, které mi dříve připadaly snadné, se stávaly horou, na kterou jsem nedokázal vylézt. Čím víc jsem se snažil to skrývat, tím víc to ve mně rostlo.
Pak přišel ten okamžik, kdy jsem to už nemohl vydržet. Náhlé rozhodnutí. Útěk. Zůstal jsem s pocitem selhání, který mě sžíral ještě dlouho poté. Chtěl jsem utéct nejen z práce, ale i sám před sebou. Vždy jsem si myslel, že změna prostředí vyřeší můj problém. Ale ať jsem šel kamkoliv, bral jsem si ten problém s sebou.
Při každém odchodu jsem si říkal, že to tentokrát bude jiné. Že si najdu práci, která mě nebude stresovat, kolektiv, který mě pochopí, úkoly, které zvládnu levou zadní. Ale to, co jsem si tehdy neuvědomoval, bylo, že ten největší problém nebyl venku, ale uvnitř mě. Nesl jsem si ho do každé nové situace, každé nové kanceláře, každé nové role.
Jedna z mých největších lekcí přišla až později, když jsem začal chápat, jak moc moje psychické zdraví ovlivňuje můj přístup k práci a k životu obecně. Stres pro mě nebyl jen reakcí na vnější okolnosti – stal se mým osobním démonem, který mě pronásledoval, protože jsem ho nikdy pořádně nepochopil ani nepojmenoval.
V období, kdy jsem bojoval s největšími depresemi, se mi práce jevila jako něco nepředstavitelného. Jen myšlenka na to, že bych měl vstát, dojít do kanceláře a čelit úkolům, mi přišla jako zdolání Mount Everestu. V takových chvílích jsem se cítil bezcenný. Ne proto, že bych nedokázal pracovat, ale proto, že jsem měl pocit, že nikam nezapadám, že se ode mě očekává víc, než mohu dát.
Postupem času, díky terapii a lékům, jsem začal rozkrývat skutečné příčiny svého chování. Pochopil jsem, že útěk pro mě nebyl řešením, ale spíš signálem. Signálem, že jsem dosáhl svých limitů. Že jsem nedokázal říct „dost“ včas. Že jsem nechtěl přiznat, že něco nezvládám, protože jsem se bál odsouzení – od ostatních i od sebe samotného.
Dnes se učím, jak na stres reagovat jinak. Snažím se ho nenechat růst do bodu, kdy mě zcela pohltí. Učím se rozpoznávat, kdy už jsem přetížený, a dát si pauzu dřív, než bude pozdě. Není to snadné. Každý den je novou výzvou a každý malý krok vpřed je pro mě vítězstvím.
Psaní tohoto příběhu není jen o minulosti. Je to i o přítomnosti a budoucnosti. O tom, že si uvědomuji své chyby, své slabiny, ale také svou sílu pokračovat. Možná to čtete a vidíte v tom kousek sebe. Možná taky bojujete se stresem, s pochybnostmi, s pocitem, že nejste dost dobří. Pokud ano, chtěl bych vám říct jedno – není to vaše chyba. A i když se zdá, že jediným řešením je útěk, někdy je nejlepší se zastavit, nadechnout se a požádat o pomoc.
Každý z nás má svůj vlastní příběh. Ať je ten váš jakýkoliv, věřte, že vždy existuje cesta, jak se posunout dál.
Přeji si, aby tento článek mohl být jakousi útěchou pro ty, kteří hledají své místo. Jste na správné cestě, i když se to někdy nezdá. A nikdy na té cestě nejste sami.
Více na: Život na hraně
