Článek
Navzdory svému příjmení (možná i pseudonymu) se pan Vlažný ve svém článku docela rozvášnil. Válku na Ukrajině popsal ve výše uvedeném odstavci a doporučuje stále Ukrajině pomáhat penězi i zbraněmi.
Mám jiný názor než on, přesto mu musím poděkovat. Od začátku konfliktu si lámu hlavu nad tím, proč tolik Čechů je ohledně Ruska tak krvežíznivých a nenávistných až k zběsilosti.
Je pravda, že při osvobozování Rudou armádou na konci 2. světové války došlo k mnoha excesům - ruští vojáci kradli i znásilňovali. Zažili to i mí příbuzní. Jenže ti všichni jsou už po smrti. Jejich vyprávění ve mně vzbudilo hrůzu a odpor, ale ne takový, abych nenáviděla celý národ. Ostatně - Němci (ne bezejmenní nadnárodní nacisté a fašisti jak se posledni dobou kamufluje) způsobili světu i nám mnohem více hrůz a nenávidíte snad všechny Němce? Celé Nemecko?
V 68. k nám vtrhli Rusáci, říká se. Ale není to fér. Byla to spojenecká vojska Varšavské smlouvy. A bylo to proto, že si šla ohlídat svou východní zónu, jejíž jme byli součástí. A proč? Protože nás po válce naši druhdy západní spojenci přenechali Stalinovi. Vlastně nás zradili podruhé.
Pan Vlažný míní, že v české společnosti panuje nespokojenost a pocit nevývoje, to vše pramenící z toho, že jsme se v roce 1938 i 1968 nebránili. A dnes jsme proto tak bojovní, že máme možnost tyto své nepěkné pocity přepsat.
Za tuto definici jsem mu vděčná. Docela objasnila odpověď na mou úvodní otázku. Ti, kteří měli bránit vlast v roce 1938 už nežijí. Historici se dodnes přou, zda bychom tehdy uspěli nebo ne. Z vyprávění prababiček, babiček i dědů ( pratet a prastrýců - jsme rozvětvená rodina z pohraničí) vím, že zas takové nadšení pro boj nepanovalo. Ženy přiznaly, že byly šťastné, když se jim manželé, bratři i otcové vrátili ve zdraví domů, muži přiznávali, že byli rádi, že nemuseli zabíjet a strachovat se o rodinu. Rozhodně jsem v širokém příbuzenstvu ani okruhu přátel a známých pocit frustrace z neuskutečněného válčení nezaznamenala. Ani mi ho nikdo nevštípil.
V roce 1968 se ani válčit nedalo. Armáda i policie byla pod velením tvrdých komunistů a jednotlivé občanské bojůvky byly jen vybitím občanské naštvanosti, bez valného účinku.
Proč tedy tolik Čechů přijalo jako fakt tvrzení - že Rusko chce schlamstnout celou Evropu? A věří tomu i teď, kdy se dojednává mír? Opravdu má tolik Čechů v sobě frustraci? Z roku 1938 asi těžko, pamětníci té doby vymřeli a sdělené zážitky už nemají u potomků tu razanci jako prožitek. A z roku 1968? Pamětníků je pořád dost. Jenže takovou krvežíznivost a nenávist po tolika letech může vyvolat jen jediné - vztek na sebe sama. Že jsem tehdy uvěřil Svobodné Evropě i Hlasu Ameriky tu jejich proklamovanou podporu, že jsem jedněm komunistům věřil, že jsou lepší než druzí komouši a zařídí nám zářnou budoucnost. A nakonec mé sny padly pod pásy tanků, které udělaly mému nadšení konec…
Jsem ráda, že do mě předci nevložili žádné trauma, žádnou nenávist, žádné výčitky svědomí. Že mě naučili dívat se na problém z mnoha úhlů a hlavně nevěřit stádu. Tedy i těm, kteří stádo vedou. Proto válku na Ukrajině rozhodně nevidím jako válku proti celé Evropě natož proti celému slušnému světu. Ono totiž moc záleží na tom, kdo o slušnosti rozhoduje.
