Článek
Václav II. se narodil v roce 1271 a kdyby šel někdy k psychologovi, nejspíš by ho zaujala už jeho rodinná anamnéza. Králův otec Přemysl Otakar II., tak například trpěl výbuchy vzteku a měl potíže se sebeovládáním. Dědeček Václav I. zase měl několik fóbií, které mu znepříjemňovaly život. S takovou genetickou výbavou by zkrátka byla velká náhoda, kdyby Václava II. také nestihla nějaká ta diagnóza.
Jeho rané dětství se navíc odehrávalo v neklidných dobách a asi nikdo by ho neoznačil za stabilní. Vše vyvrcholilo v době, kdy byl v sedmi letech i se svou matkou Kunhutou Uherskou vězněn na hradě Bezděz, což pro malého chlapce muselo být nesmírně stresující.
Příliš tomu nepomohlo ani to, že jakmile měla jeho matka možnost ze zajetí utéct, bez okolků to udělala a syna nechala na hradě samotného. Tyto zážitky se tak pravděpodobně zapsaly hluboko do podvědomí budoucího krále a významně ovlivnily jeho osobnost.
Václav II. žil v područí svých strachů a zmítaly jím silné emoce.
Seznam králových fobií byl neuvěřitelně dlouhý
Z prožitých útrap se panovník již nikdy docela nevzpamatoval. Je tak možné, že jeho dlouhý výčet fobií měl prapůvod právě v jeho dětství. Čeho všeho se vlastně Václav II. obával? Jedním z jeho největších strachů byly kočky. Zní to možná absurdně, ale kdykoliv král jen uslyšel zamňoukání, nezřídka dostal hysterický záchvat.
Velmi špatně snášel také bouřky, které mu naháněly obrovskou hrůzu. Spolu s tím trpěl strachem, že do něj uhodí blesk. O této jeho obavě se ostatně zmiňuje také Zbraslavská kronika. „Dále obávaje se vždy a všude výroku božské pomsty, dal si zhotoviti jakýs oltář uvnitř dutý, v jehož dutině, když se nebe zatáhlo mračny, se rychlým během schovával ze strachu před hřměním nastávající bouře,“ uvádí se v ní.
Historici soudí, že pravděpodobně trpěl také thanatofobií, neboli chorobným strachem ze smrti. Měl například utkvělou představu, že se jej někdo pokusí otrávit. Z toho důvodu se dokonce nechal několikrát ve své komnatě zavěsit od stropu hlavou dolů, protože doufal, že se jeho tělo vyprázdní rychleji a zbaví se tak případného jedu.
Uchyloval se k sebetrýznění, aby potrestal vlastní hříchy
V neposlední řadě Václava II. děsila také neustálá představa, že ho stihne Boží trest. Náboženství ve středověku zkrátka hrálo mnohem větší roli než dnes. Jako zbožný muž se proto král často užíral pocitem, že se něčím závažným provinil.
Dějiny tak popisují například událost, kdy se měl zavřít ve své ložnici a úmyslně si svíčkou těžce popálit lýtka, aby se tak potrestal za své domnělé hříchy. Sám k tomu měl později říci, že chtěl „smýt pýchu ze svých prsou“.
Bipolární porucha ho činila nevyzpytatelným
To ale ještě stále není všechno. Václav II. totiž měl velmi nevyzpytatelnou povahu a velmi časté výkyvy nálad. Dnes by o něm psychiatři pravděpodobně řekli, že trpí bipolární poruchou. Jak se to v jeho případě projevovalo?
Míval období, kdy byl velmi unavený, podrážděný a propadal chmurným myšlenkám. Poté se ale dostavila prudká změna a král naopak pociťoval obrovskou euforii. Během těchto stavů většinou neúnavně pracoval, spřádal nové plány a bezuzdně hýřil. A to jak v hodovní síni, tak na loži. Koneckonců během svého života zplodil celkem jedenáct legitimních potomků a také levobočky, jejichž přesný počet není z pochopitelných důvodů znám.
Pro dokreslení jeho složité osobnosti stojí ještě za zmínku, že přestože ho kronikáři popisují jako velmi inteligentního člověka, až do konce svého života se nenaučil číst ani psát. Dobře si uvědomoval, že je to pro něj velký handicap, proto se svým potomkům vzdělání snažil dopřát. Proč si tyto dovednosti nikdy nedovedl osvojit, není jisté. Mohlo jít například o poruchu učení, o kterých tehdejší věda ještě zdaleka netušila.
Zdroje:
