Článek
Dnešní dětská hřiště jsou většinou barevná, vyrobená z kvalitních materiálů a vybavena řadou bezpečnostních prvků, jako například pěnovým povrchem pod skluzavkami a houpačkami. Jen z málokteré prolézačky se dá skutečně spadnout a když už k tomu dojde, v naprosté většině případů se nic nestane.
Z vlastního dětství, které se odehrávalo za socialismu, případně v první polovině devadesátých let, si ale pravděpodobně pamatujeme trochu jiná hřiště. Pod jednotlivými prvky býval obvykle štěrk nebo udusaná hlína a hlavním materiálem byly zpravidla kovové trubky.
Herní prvky byly o život
Skluzavky se vyráběly buď z plechu nebo laminátu a většinou byly o dost delší a prudší, než ty dnešní. V létě hrozilo, že se o rozpálený kov popálíte, hrany někdy nebyly úplně precizně zabroušené a nešikovné ruce, které sahaly, kam nemají, si tak často odnesly památku v podobě nejrůznějších odřenin.
Oblíbené bývaly také kolotoče. Největší zábava pochopitelně spočívala v co možná nejvíce divokém a rychlém točení. Sedátka ale většinou neměla žádné zábradlí, a tak se občas stalo, že zapůsobila odstředivá síla a děti zkrátka odlétly a přistály na trávníku. Dnes jsou kolotoče obvykle bezpečnější a často stojí uprostřed pískoviště, což tvrdému přistání zamezí.
Zcela samostatnou kategorii představovaly takzvané zeměkoule. Šlo o kulatou prolézačku z ocelových trubek, která nabízela široké možnosti využití. Mladší děti mohly sedět uvnitř jako v domečku, starší posedávali na vrcholku koule nebo prováděli všelijaké cviky, které si nezadaly s akrobacií. Tvrdé trubky ale mohly způsobit mnoho nepříjemností. Nejspíš každý tak slyšel o spolužákovi, který si na zeměkouli vyrazil zuby, prokousl jazyk nebo spadl a něco si zlomil. Z většiny hřišť už proto tato legendární prolézačka dávno zmizela a nahradily ji bezpečnější prvky.
Přepisy by retro hřiště nesplnila
Co se týká houpaček, najdeme dnes na hřištích dokonce i takové, které jsou vhodné i pro miminka. Vypadají jako sedátko s otvory na nohy a prakticky se z nich nedá vypadnout. V minulosti ale na hřištích bývaly takzvané lodičky, které připomínají ty, které možná ještě pamatujete z pouti. Létaly hodně vysoko do vzduchu, ale udržet se na nich nebylo občas úplně jednoduché.
Dnešním předpisům by tato hřiště zcela jistě nevyhověla. Existují normy, které se týkají povrchů hřiště, povolené výšky jednotlivých prolézaček nebo třeba kvality použitých barev. V minulosti se ale na podobné věci zdaleka tolik nehledělo. Bylo to správně? Těžko říct. Je pravda, že na hřišti se skutečně dalo snadno přijít k úrazu. Na druhou stranu to bylo možná o něco větší dobrodružství.
Na prvním hřišti si děti hrály už v 19. století
Je tedy zřejmé, že dětská hřiště si prošla určitým vývojem. Víte ale, kdy se objevila ta vůbec první? Tento vynález spatřil světlo světa už v 19. století, a to v Německu. Tehdy docházelo k velkému rozvoji psychologie a pedagogiky (byť tehdejší poznatky jsou z dnešního úhlu pohledu často úsměvné) a odborníci si přáli, aby si děti hrály venku a měly dostatek pohybu.
Od Němců nápad převzali Britové a od nich se myšlenka dostala také do Spojených států. V amerických městech začaly vznikat takzvané „pískové zahrady“. Dnešním hřištím se ještě příliš nepodobaly, šlo zkrátka o obrovská pískoviště, která ale znamenala velký posun. Jejich účelem bylo především vytvořit prostor, kde by si mohly bezpečně hrát především děti z chudších rodin. Do té doby se totiž často jen bezcílně potloukaly ulicemi a snadno se mohly dostat do maléru nebo se chytit špatné party.
Ve 20. století se pak začaly objevovat kovové prolézačky, které měly za cíl především prověřit sílu a obratnost mládeže. Proti šplhání na stromy a střechy domů to pochopitelně nebylo nic, dnes by nám ale podobné atrakce nejspíš připadaly poněkud extrémní. Je ale pravda, že obratnost školáků v poslední době spíše klesá, a tak se tomu zkrátka musely přizpůsobit také herní prvky.
Zdroje:
