Článek
První zmínka o „tabákovém klystýru“ pochází z Anglie roku 1746, kdy kronikáři zaznamenali velmi neobvyklý případ. Šlo o ženu, která upadla do bezvědomí poté, co se nešťastnou náhodou málem utopila.
Její zoufalý manžel se pochopitelně vydal k lékaři pro radu a dotyčný odborník mu doporučil právě tabákový klystýr, který v tu dobu získával na popularitě a využíval se především v případech, kdy došlo u pacienta k tonutí.
Dnes by si každý maximálně klepal na čelo, muž se ale odebral domů a udělal přesně to, co mu lékař řekl. Naplnil dýmku tabákem, zasunul ji bezvládné manželce rovnou do pozadí a poté vyfoukl kouř. Podle záznamu v kronice to skutečně zabralo a dáma se opět probrala až k plnému vědomí. Popularita této kontroverzní metody následně výrazně vzrostla.
Lékaři se inspirovali u Indiánů
Koho ale vůbec napadlo, že kouř, nasměrovaný až tam, kam slunce nesvítí, by mohl být zdraví prospěšný? S převratnou novinkou jako první přišel anglický lékař a botanik Nicholas Culpeper, kterého velmi zaujalo, že američtí Indiáni pomocí tabáku léčí všemožné neduhy. Některé techniky si proto z jejich praxe vypůjčil. Pomocí tabákového klystýru se poté snažil léčit například silné bolesti, ale také všemožné záněty, které většinou souvisely s kolikou nebo kýlou.
Na jeho práci poté navázal lékař Richard Mead, který se pro změnu zabýval klystýry bylinnými a propagoval je tak dobře, že se na nějaký čas staly součástí mainstreamové kultury. Koncem osmnáctého století bylo foukání kouře běžně používanou metodou, která se používala k oživování lidí na pokraji smrti. Mnohdy šlo právě o ty, kdo se před tím topili.
Odborníci se domnívali, že tabákový kouř může zrychlit tep pacienta a také podporovat jeho dýchací funkce. Kromě toho věřili, že teplo z dýmky vysuší vnitřnosti, které byly při pobytu pod vodou zaplaveny. A právě proto se kouř do těla nevpravoval ústy, ale na opačném konci.
Z hygienických důvodů se od použití běžné dýmky upustilo a bylo vynalezeno speciální zařízení.
Tabákový klystýr se používal i při menstruačních bolestech
Zpočátku se k tomuto účelu používala klasická dýmka, kterou jinak využívali kuřáci. Později se od toho ale upustilo, protože vyšlo najevo, že to má poměrně zásadní nevýhodu. Dýmka je totiž velmi krátká, což vedlo k tomu, že se ústa zdravotníka ocitla až příliš blízko konečníku pacienta. Obzvlášť v době, kdy se ve velkém šířily nebezpečné choroby, jako například cholera, to proto nikdo nechtěl riskovat. Místo toho byl proto vynalezen speciální aparát, který toto riziko snižoval.
Ještě na konci osmnáctého století se tabákový klystýr poměrně běžně využíval nejen k záchraně tonoucích, ale také jako prostředek proti bolesti hlavy, břišnímu tyfu a dokonce i menstruačním bolestem.
V roce 1811 ale dospěla medicína k šokujícímu zjištění, že tabák je ve skutečnosti pro tělo nebezpečný. O tom, že kouření způsobuje rakovinu, sice nikdo zdaleka ještě nevěděl, ovšem fakt, že tabák neprospívá lidskému srdci ani žilám, se brzy dostal do obecného povědomí. Není proto vůbec divu, že se do dnešního dne tato metoda nedochovala.
Klystýr jako takový se ale využívá i nadále. Mnoho lidí se ho sice obává, má však i své zastánce, kteří by za něj dali ruku do ohně a dokonce si speciální příslušenství k jeho provedení pořizují i do své koupelny.
Zdroje:
