Článek
Známý mistr popravčí Jan Mydlář vykonával své řemeslo v šestnáctém století. Nejspíš není těžké si představit, že obyvatelé tehdejších měst si bůhvíjaký komfort dopřát nemohli. Kamenné domy bývaly vlhké a chladné, a tak není divu, že řadu měšťanů trápilo revma a další potíže s pohybovým aparátem.
Dnes by vám s něčím podobným pomohl ortoped, co ale dělal Pražan v šestnáctém století? Mohl se modlit za své uzdravení, spolehnout se na zaručené babské rady a nebo, pokud měl dost peněz, vyrazil do lékárny.
Tehdejší apatyka ale nebyla pro slabé žaludky. Sterilní čistota tam opravdu nehrozila, místo toho lékárník v potemnělé místnosti míchal nejrůznější dryjáky, které nejen, že nepomohly, ale často bylo velké štěstí, pokud naopak neuškodily.
Kat Mydlář si na prodeji částí těl popravených postavil byznys.
Lidské sádlo prodával lékárníkům kat
Lékaři na univerzitách dělali, co bylo v jejich silách. Úroveň znalostí ale byla dosud velmi omezená, a tak častokrát doporučovali věci, nad kterými dnes každý soudný člověk jen nevěřícně kroutí hlavou. Jedním z velmi módních léků, který měl pomoct od bolavých kloubů, tak byl tajuplně znějící Axungia hominis.
Pokud přemýšlíte, co by to mohlo být, realita vás nejspíš zaskočí. Nešlo totiž o nic jiného, než o lidské sádlo. Do lékáren ho prodával nejen zmíněný kat Mydlář, ale také ostatní pražští popravčí. Představovalo to pro ně snadný způsob přivýdělku a vzhledem k poptávce to byl doslova zlatý důl.
Tuk se z těl popravených získával ihned poté, co byli zprovození ze světa. Lékárníci poté tuto cennou surovinu míchali s bylinami a připravovali z ní masti. Za tímto bizarním léčebným prostředkem stálo přesvědčení, že v těle mladého a silného muže, který odešel ze světa náhle, zůstalo nahromaděno mnoho životní energie. A právě tu bylo podle tehdejší vědy použít k léčbě.
Nešlo ale o jediné části lidských těl, které se prodávaly. Populární byly také lebky oběšenců, obzvlášť pokud byly porostlé zvláštním druhem mechu. Ten se poté seškraboval a používal se k zastavení krvácení. Mnoho lidí také věřilo, že pití teplé lidské krve z popraviště pomáhá proti epileptickým záchvatům.
Drcené mumie šly skvěle na odbyt
Mohlo by se zdát, že podobné praktiky patří jen do temného středověku, ale není tomu tak. I o staletí později se víra v magické schopnosti ostatků udržela, a tak se do módy dostala třeba léčba mumií.
Mnoho vykradačů egyptských hrobek toho využilo a začali tak do Evropy dodávat části těl dávných králů. Lékárníci byli toho názoru, že pokud tělo dokázalo odolat zubu času tisíce let, energie v něm jistě bude habaděj.
Mumie se zkrátka rozemlely na prášek a ten se poté míchal s vínem či medem. Používal se jako univerzální všelék a v Praze po něm brzy byla velmi vysoká poptávka. Potíž ovšem byla v tom, že nikdo nebyl schopný dodávat dostatečné množství mumií, aby se dostalo na všechny zájemce.
Proto začali vychytralí obchodníci dovážet sušená těla popravených zločinců nebo dokonce i obětí morových ran, které pomocí asfaltu a bylin upravili tak, aby vypadali jako skutečné mumie. Pacient neměl šanci to poznat, a tak zkrátka pojídal tělo náhodného pobudy a věřil, že se zázračně vyléčí.
Zdroje:
