Článek
I když se často říká, že za socialismu bylo všechno horší, pamětníci se shodují, že například úroveň výuky v autoškole vůbec nebyla špatná a možná, že žákům dokonce dala víc než dnes.
Ke zkouškám totiž rozhodně nestačilo naučit se zpaměti odpovědi na cvičné otázky. Mnohem větší důraz se kladl na praktické dovednosti, například kontrolu vozidla před jízdou nebo údržbu.
V čem se tenkrát v autoškolách jezdilo? Velmi oblíbeným vozidlem instruktorů byla stará dobrá Škoda Felicie z roku 1959, která má dodnes mnoho fanoušků. Ti by za ni dali ruku do ohně a dodnes ji považují za jedno z nejkvalitnějších aut, jaké kdy bylo vyrobeno.
Mnohem více prostoru se také věnovalo tomu, aby se budoucí řidič s vozidlem co nejlépe seznámil, věděl přesně, která součástka k čemu slouží a podobně. Svým způsobem nemůžeme mít nikomu za zlé, že dnes je to jinak. Technicky jsou totiž auta mnohem složitější a v řadě těch modernějších už si řidič sám nevymění ani žárovku. Proto detailnější výuka údržby postupně ztrácí smysl.
Některé rady jsou dnes k smíchu
Ne všechno ale pochopitelně bylo jen skvělé. Některé zážitky, které si za socialismu lidé z autoškol odnášeli, jsou z dnešního úhlu pohledu přece jen spíše komické. Jednou z častých rad instruktorů bylo například doporučení, aby mladí řidiči za jízdy nekoukali po děvčatech, protože by se kvůli tomu mohli hůř soustředit.
Oproti tomu ženy se často snažily na instruktory a především zkušební komisaře zapůsobit, a tak si na zkoušky oblékaly minisukně a různé výstřední oblečení, protože doufali, že k nim poté budou shovívavější.
Legrační je také zcela seriózně míněná rada, aby řidiči jezdili vysokou rychlostí pouze po silnicích, které jsou v dokonalém technickém stavu. Souvisí to totiž s tím, že v šedesátých letech u nás nebyly žádné dálnice. První úsek D1 byl otevřen teprve v roce 1971.
K úspěšnému složení zkoušek a získání řidičského průkazu nestačilo pouze vyplnit správně test a neudělat si ostudu během zkušební jízdy. Uchazeč musel často předvést, že umí například vyměnit kolo, olej nebo žárovku. Něco takového se pochopitelně nedá jen tak našprtat a člověk to zkrátka musí doopravdy umět.
Pohybovat se v provozu bylo dřív jednodušší
Jezdit autem ale bylo celkově něco úplně jiného, než dnes. V provozu bylo aut mnohem méně, jezdilo se menší rychlostí a vozidla nebyla zdaleka tak bezpečná, což vedlo k tomu, že velká část lidí byla mnohem opatrnější.
Z toho vyplývá také to, že bylo méně dopravních nehod. A to i přesto, že v minulosti dlouhou dobu neexistovala povinnost používat bezpečnostní pásy, měnit zimní a letní pneumatiky nebo třeba svítit přes den.
Samotný výcvik zajišťovaly autoškoly od Svazarmu a žádné jiné neexistovaly. Pro velký zájem bylo běžné, že zájemci čekali několik let, než se pro ně našlo volné místo. Stejně tak běžné bylo čekat na možnost koupit si auto. Vozidla byla k pořízení ve státním podniku Mototechna, vzácněji třeba v Tuzexu.
Jak to bylo s cenami autoškol? V sedmdesátých letech stál řidičský průkaz na osobní vůz 800 československých korun. Na první pohled to vypadá za hubičku, musíme si ale uvědomit, že platy byly tenkrát výrazně nižší. Jednalo se proto o relativně velkou investici.
Zdroje:
