Článek
Na nedostatek zubařů, případně vysoké ceny za ošetření, nadává dnes mnoho lidí. Za socialismu byl zubních lékařů dostatek a péče byla dostupná pro všechny, a tak se může zdát, že za komunistů bylo lépe. Ve skutečnosti se ale tenkrát v zubařském křesle nechtěl ocitnout nikdo. Úroveň péče byla značně diskutabilní a bodří doktoři byli pro řadu lidí stejně příjemní, jako mistr kat pro české pány na Staroměstském náměstí.
Jednou z největších výhod tehdejšího systému byla cena. Zubní péče byla součástí státního zdravotnictví a pacient za běžné ošetření prakticky neplatil. Lidé tak nemuseli řešit tisícové účty za plomby, korunky nebo dentální hygienu, jako je tomu dnes. Zní to dobře, pokud se tedy spokojíte s amalgámovou plombou, zlatým zubem a zubní protézou ve skleničce na nočním stolku. Když je něco zdarma, obyčejně to totiž za moc nestojí.
V některých regionech stomatologů nebylo dost, a tak byly objednací lhůty dlouhé. Mnoho lidí proto chodilo k zubaři jen tehdy, když je skutečně něco bolelo tak, že se to nedalo vydržet. O prevenci dvakrát ročně a poukazu na dentální hygienu jsme si opravdu mohli nechat pouze zdát.
Jak to bylo s prevencí?
Preventivní prohlídky existovaly a byly lékaři doporučované, ale zdaleka ne každý na ně skutečně docházel.Výjimkou byli školáci, kterým zubní prohlídky často organizovaly přímo školy. K zubaři tak vyrazila celá třída a často děti čekala kromě kontroly také přednáška, jak se o chrup starat.
Velmi rozšířené byly také závodní ordinace. Ve větších továrnách a podnicích mohli zaměstnanci navštěvovat zubaře přímo v areálu svého pracoviště. Teoreticky to mělo zvýšit dostupnost péče, v praxi však záleželo na konkrétním podniku a regionu.
Ordinace vypadala jako pitevna
Dnes by se řada lidí při návštěvě socialistické ordinace zubního lékaře nejspíš vyděsila. Zatímco v současnosti nás obvykle uvítá recepce, káva a televizní obrazovka na stěně, tehdy se tam pochopitelně nic podobného nenacházelo. Nábytek sloužil často desítky let a útulno v čekárně nebylo. Na hygienu se sice dbalo, ale technologie byly zkrátka poplatné své době.
Úplně největší hrůzu pochopitelně budila vrtačka. Pištivý zvuk nástroje, který poháněl řemen, si mnoho pamětníků vybavuje ještě dnes. Socialistické vrtačky byly pomalejší, než ty dnešní, mnohem více vibrovaly a nebyly tolik přesné. Není proto vůbec divu, že zvlášť dětem se o vrtání zubního kazu kolikrát zdály noční můry.
Hlavní bylo zkrátka odstranit kaz. Jak se u toho pacient cítí, už tolik důležité nebylo. Anestezie sice existovala, rozhodně se ale nepoužívala pokaždé a zvlášť u menších kazů nezbylo ošetřovaným nic jiného, než bolest zkrátka vydržet. Právě odsud ostatně pramení mnohá dětská traumata a následný strach ze zubařů.
Ošklivé plomby a zlaté zuby
Velký rozdíl byl oproti dnešku také v používaných materiálech. Dnes si lidé často vybírají mezi bílými kompozitními plombami, keramickými korunkami nebo implantáty. Za socialismu byly možnosti výrazně omezenější. Zcela běžné tak byly amalgámové plomby. Ty obsahovaly směs kovů včetně rtuti a měly charakteristickou stříbrnou barvu. Jejich výhodou byla vysoká odolnost a nízká cena. Estetika však hrála minimální roli. Když měl člověk otevřená ústa, bylo často na první pohled vidět, které zuby jsou spravované.
Bílé výplně existovaly, ale nebyly zdaleka tak rozšířené ani kvalitní jako dnes. Dovážené materiály byly omezené a československé zdravotnictví se muselo spoléhat hlavně na domácí výrobu nebo dodávky ze zemí východního bloku.
Ještě výraznější rozdíl byl u zubních náhrad. Korunky, můstky nebo snímatelné náhrady byly dostupné, ale výběr materiálů byl omezený. Estetika tak často bohužel ustupovala funkčnosti. Zatímco dnešní pacient může mít keramickou korunku prakticky nerozeznatelnou od vlastního zubu, tehdejší náhrady byly mnohdy na první pohled patrné.
Mezizubní kartáček byl scifi
Zcela jinou kapitolou byla dentální hygiena. Dnes se považuje za běžnou součást péče o chrup. Za socialismu však samostatná profese dentální hygienistky prakticky neexistovala. O významu mezizubních kartáčků, profesionálního čištění nebo pravidelného odstraňování zubního kamene se mluvilo podstatně méně, než dnes.
Tomu odpovídal celkový stav chrupu populace. Statistiky z druhé poloviny 20. století ukazují, že kazivost zubů byla velmi vysoká a mnoho lidí přicházelo o vlastní zuby výrazně dříve, než dnes. Když už byl zub ve špatném stavu, často se jednoduše vytrhl.
Zdroje:
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/110408/120337430.pdf
