Článek
Plísňáče se dostaly na trh ve druhé polovině osmdesátých let. V běžných obchodech se ale za minulého režimu sehnat téměř nedaly a ani v Tuzexu člověk často nepochodil. Nezbylo proto nic jiného, než se opět spolehnout na kreativitu a lidovou tvořivost.
Mnoho žen a dívek proto zavítalo do drogerie a vybavilo se bělidlem. V kuchyni na plotně poté v hrnci s horkou vodou prováděly chemické experimenty s cílem dosáhnout módního vzhledu svých riflí. Mělo to ale svá úskalí.
K vytvoření plísňáčů byl potřeba starý hliníkový hrnec, ve kterém se v minulosti například vyvářely dětské pleny. Do něj stačilo nalít několik litrů koncentrovaného bělidla a přihodit kamení, které rozrušilo vlákna džínoviny. Pak už nezbylo, než vařit a vařit. Ve stoupačkách to páchlo jako na plaveckém stadionu a zpravidla tak celý dům věděl, že se obyvatelé bytu rozhodli zahrát si na módní designéry.
Lidé odbarvovali dokonce i montérky
Kromě toho se nebarvily zdaleka pouze džíny. Ne každý je totiž sehnal nebo si je mohl dovolit. Někteří lidé proto používali dokonce pracovní oděvy, jako například montérky, které dlouhé hodiny vytrvale bělili a drhli kartáčem, aby dosáhli kýženého vzhledu. Na první pohled to možná opravdu připomínalo italskou módu, ale podobně upravené kalhoty se na svém majiteli často rozpadaly za pochodu. Chemické procesy nutné k jejich úpravě totiž vlákna látky nenávratně poškodily.
V řadě případů se navíc domácí chemické pokusy neobešly bez následků. Pokud jste se například rozhodli odbarvovat kalhoty ve vaně, hrozilo, že žíravina rozleptá smalt a budete muset vanu měnit. Kdo si nedal pozor při manipulaci s bělidlem, mohl to odskákat s podrážděním kůže nebo dokonce popáleninami, které rozhodně nebyly nic příjemného. A nadýchat se chlóru zdraví též právě neprospívá.
I přes tato rizika nám to ale stálo za to. V Tuzexu byste totiž za opravdové plísňáče dali polovinu měsíčního platu, a to ještě v lepším případě. Samozřejmě pouze ve chvíli, kdy vůbec byly skladem, což se dalo považovat málem za zázrak.
Inspiraci jsme hledali, kde se dalo
Socialistické hospodářství zkrátka nebylo příliš pružné, a tak se jakékoliv technologické novinky do státních podniků dostávaly s velkým zpožděním. Při plánování se hledělo především na kvantitu, trendy šly ale úplně mimo to.
Zvlášť pro mladší generaci, která se nechtěla spokojit s oblečením, které si kupovala i jejich babička a místo toho si přála vypadat jako lidé na stránkách podpultových západních časopisů, to tak bylo velmi náročné.
Domácí tvorba tak prakticky vytvořila paralalení ekonomiku v šedé zóně, kde uspěl především ten, kdo se neohlížel na pravidla a byl alespoň trochu manuálně zručný. Lidé se inspirovali nejen v Americe, ale částečně také v Polsku nebo Východním Německu. Mnoho žen se svépomocí učilo šít, používat zipy z galanterií, které často byly nepříliš oslnivé kvality nebo třeba knoflíky, o kvalitě jejichž barev se dalo značně polemizovat.
Dnes si podobnou situaci umíme jen těžko představit. Díky internetovým obchodům si můžeme během chvíle opatřit jakýkoliv trend z opačného konce planety. Má to své výhody, na druhou stranu to občas svádí k nakupování nepotřebných věcí. Kreativitu už nepotřebujeme, stačí, pokud umíme zaplatit kartou na internetu.
Zdroje:
