Článek
Dnes dermatologové varují před nadměrným sluněním prakticky neustále. V Československu druhé poloviny 20. století to ale lidé viděli úplně jinak. Opálená pokožka byla symbolem zdraví, aktivního životního stylu a v neposlední řadě také důkazem, že člověk strávil alespoň část léta u vody nebo na vytoužené dovolené u moře. Opalování se během socialismu proměnilo téměř v kult a bronzová barva kůže patřila mezi žádoucí atributy moderního člověka.
Slunce jako lék
Slunce bylo spojováno s tvorbou vitaminu D, posilováním organismu a celkovou regenerací. V lázeňství i zdravotnictví se proto využívaly takzvané helioterapie, tedy léčba sluncem, a pobyt na čerstvém vzduchu byl doporučován dětem i dospělým. Pozitivní účinky slunečního záření se zdůrazňovaly mnohem více, než možná rizika.
To samozřejmě neznamená, že by lékaři nevěděli o nebezpečí spálení. Už v 60. a 70. letech se tak objevovaly rady nabádající k postupnému zvykání pokožky na slunce. Přesto převažoval názor, že rozumné opalování organismu prospívá. Varování před rakovinou kůže nebo předčasným stárnutím pokožky, která jsou dnes běžnou součástí zdravotnických kampaní, se do širšího povědomí dostala až mnohem později.
Opálení bylo nóbl
Po druhé světové válce se v západním světě rozšířil trend, podle něhož opálená pleť značila, že máte dostatek volného času a můžete si dopřát sport nebo dovolenou. Tento ideál postupně pronikl i za železnou oponu. Zatímco v předchozích stoletích byla ceněna spíše světlá pleť, která ukazovala, že člověk nemusí pracovat venku, v 70. a 80. letech už byl ideálem pravý opak. Lehce bronzová pokožka působila zdravě a atraktivně.
Kdo se vrátil z Jugoslávie, Bulharska nebo Rumunska s výrazným opálením, dával okolí najevo, že si mohl dovolit zahraniční dovolenou. Opálení tak fungovalo jako společenský symbol. Na koupalištích, rybnících a plovárnách proto lidé často trávili dlouhé hodiny a snažili se získat co nejtmavší odstín pokožky. A to nebylo všechno, opalující se ženy v bikinách bývaly běžně k vidění dokonce i na sídlišti mezi paneláky.
Opalovací krémy nestály za mnoho
Na rozdíl od dneška nebyly regály plné desítek značek a vysokých ochranných faktorů. Sortiment kosmetiky byl výrazně užší a řada výrobků byla jen obtížně dostupná. Mezi nejznámější přípravky patřil opalovací krém Contraviol, který se prodával v lékárnách a mnoho pamětníků na něj dodnes vzpomíná.
Existovaly také opalovací krémy Sahara, na které vznikaly dokonce televizní reklamy. V nabídce národních podniků se objevovaly různé opalovací oleje, mléka a emulze, jejichž ochranné schopnosti byly ale ve srovnání s dnešními standardy spíše symbolické.
Ochranné faktory, jak je známe dnes, tehdy většina lidí prakticky neřešila. Hlavním cílem nebylo zabránit opálení, ale naopak dosáhnout ho co nejrychleji a zároveň se nespálit. Mnohé přípravky proto fungovaly spíše jako podpora opalování než jako skutečná ochrana před UV zářením.
Stará dobrá improvizace
Nedostatek kosmetiky vedl k tomu, že si lidé často pomáhali, jak se jen dalo. Běžně se na opalování používaly dětské olejíčky, kosmetické oleje nebo dokonce obyčejný stolní olej. Někteří rekreanti sahali po olivovém oleji přivezeném ze zahraničí, jiní používali různé domácí směsi, které většinou obsahovaly vepřové sádlo.
Dnešní dermatologové by z podobných praktik nejspíš omdlévali hrůzou. Olej totiž sice skutečně pomáhal pokožce rychleji získat tmavší odstín, ale ochrana před ultrafialovým zářením byla minimální. Výsledkem často bývala spálená záda, ramena nebo nos, což bylo na československých koupalištích poměrně běžným jevem.
Nezřídka se také věřilo různým lidovým pověrám. Někteří lidé doporučovali natírat pokožku pivem, jiní používali mastnější krémy určené původně k úplně jinému účelu. Hlavní bylo „chytit barvu“.
Zdroje:
