Článek
Kdyby někdo v socialistickém Československu vyslovil slovo Tinder, většina lidí by si pravděpodobně myslela, že jde o nový model sovětského traktoru. Přesto existovalo místo, kde se navazovaly známosti, vznikaly románky, rodila se manželství a občas také pořádná ostuda. Internet jsme tehdy ještě neměli, a tak zkrátka nezbývalo nic jiného, než se pokusit najít toho pravého na pracovišti.
Za minulého režimu hrály pracovní vztahy často mnohem větší roli, než jsme zvyklí dnes. Lidé totiž netrávili společný čas pouze během pracovní doby, ale často se se svými kolegy přátelili. Podniky navíc organizovaly všemožné sportovní turnaje, plesy, oslavy MDŽ, prvomájové průvody, brigády, rekreační pobyty nebo kulturní večery. Navázat neformální vztahy tak bylo velice snadné.
Není proto vůbec náhoda, že podle sociologických výzkumů patřilo seznámení v práci po desetiletí mezi vůbec nejčastější způsoby, jak lidé nacházeli partnera. A v době socialismu to platilo dvojnásob. Důvod byl jednoduchý. Možností, kde se pravidelně setkávat s větším množstvím lidí, nebylo mnoho. Neexistovaly sociální sítě, online seznamky ani aplikace v telefonu. Pokud člověk nechtěl spoléhat na kamarády nebo náhodu, zbývala mu škola, práce, taneční zábavy nebo hospoda.
Podnikové večírky byly líhní románků
Mnoho podniků zaměstnávalo stovky, někdy dokonce tisíce lidí. Velké továrny, strojírny, chemické závody nebo úřady fungovaly téměř jako malá města. V jedné budově se pohybovali mladí absolventi, zkušení zaměstnanci i lidé z různých profesí a oddělení. Šance potkat někoho zajímavého byla tedy poměrně vysoká.
Nejlepší příležitostí byl pochopitelně podnikový večírek. Lidé, kteří se běžně potkávali jen při plnění pracovních úkolů, najednou mohli vést normální rozhovor. Často zjistili, že mají společné zájmy, podobný smysl pro humor nebo že to mezi nimi zkrátka jiskří.
Podobně fungovaly také rekreace organizované Revolučním odborovým hnutím, známým jako ROH. Zaměstnanci mohli získat zvýhodněné pobyty na horách, u přehrad nebo v lázeňských zařízeních. Prvotním cílem bylo sice mít odpočaté zaměstnance, v praxi ale šlo o jedno velké hnízdo harašení a navazování vztahů. Kolegové spolu trávili celý týden nebo dva, sportovali, chodili na výlety a večer poseděli u vína nebo piva.
Veselit se museli všichni
Podnikové akce měly také odvrácenou stránku. Účastnit se totiž museli i ti, kterým se vlastně až tak moc nechtělo a raději by seděli doma. Akce byly povinně nepovinné. Nikomu samozřejmě nešlo nařídit, aby dorazil, pokud to ale neudělal, vyvolalo to mnoho otázek a zdvižená obočí. Vedení mnohdy pečlivě sledovalo, kdo se zapojuje do kolektivního života, který patřil mezi ideály socialistické společnosti.
Dalším problémem bylo to, že bylo obtížnější oddělit práci od soukromí. Když se člověk pohádal s partnerem, mohl ho druhý den potkat nejen doma, ale také v kanceláři, na chodbě, v jídelně a večer ještě na schůzi odborů.
Lidé, kteří už svou polovičku měli, se naopak podobných veselic často obávali. Na podnikových večírcích totiž velice často docházelo k nevěrám, což se všeobecně vědělo, i když se o tom nahlas nemluvilo. V některých podnicích byly románky tolerovány, jinde ale vyvolávaly drby a napětí. Pokud šlo navíc o vztah mezi nadřízeným a podřízenou, mohl být terčem pozornosti celého kolektivu.
Pokud se dnes zeptáte svých prarodičů, je velmi pravděpodobné, že vám řeknou, že se seznámili právě v práci. Z dnešního pohledu to zní zvláštně, protože se razí spíše názor, že „co je v domě, není pro mě“ a pracovní vztahy by se neměly míchat s těmi soukromými. Na druhou stranu šlo alespoň o seznámení naživo, což je něco, co se dnes zdaleka neděje tak často, jako v minulosti.
Zdroje:
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/seminare-a-konference/kazdodenni-zivot-v-komunismu.pdf
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rekreace_ROH
