Článek
Mnoho mladých párů dnes stojí před volbou, zda si dopřejí raději svatbu, nebo hypotéku. Veselka pro větší rodinu totiž může stát podobně, jako jistina, kterou je potřeba v bance v případě nákupu bydlení složit. Svatební trh je seriózní byznys. Existuje celá řada nejrůznějších salónů, svatebních koordinátorek, fotografů a vizážistek.
Za socialismu byl výběr podstatně menší. Vzhledem k tomu, že v Československu soukromé podnikání prakticky neexistovalo, musela se budoucí nevěsta pořádně ohánět, než sehnala to, co potřebovala.
Svatební šaty se šily doma na koleni
V obchodech s oděvy se svatební šaty sháněly těžko a k dispozici bylo jen několik druhů. Právě proto si velká část dívek šaty šila sama nebo za pomoci maminek, babiček a tetiček. Naprostou klasikou byl pochopitelně střih z Burdy, podle kterého se usilovně šilo v obýváku u stolu. Půjčit si šaty v půjčovně bylo nemyslitelné, u nás se totiž začaly objevovat teprve po roce 1990.
V padesátých letech se většina nevěst vdávala v civilním kostýmku, který vypadal, jako by si v něm zkrátka odskočily z kanceláře. Tehdejší režim totiž odmítal církevní sňatky a snažil se z nich udělat rutinní záležitost spíše než slavnostní den. V šedesátých letech se opět vrátil trend bílých šatů, které se většinou nosily v délce po kolena, širokou sukní a krajkou. S nástupem normalizace si nevěsty opět začaly vybírat spíše konzervativní modely.
Co si oblékali ženichové? Jednoduše ze skříně vyndali nejlepší oblek, který vlastnili, bílou košili a kravatu. Bohužel ale tehdejší obleky byly většinou ušité z umělých látek, které se leskly, mačkaly a v létě se v nich člověk neuvěřitelně potil. Pokud si někdo toužil dopřát něco lepšího, musel do Tuzexu a nebo se spolehnout na to, co mu dovezou příbuzní ze Západu.
Snubní prstýnky na poukázku
Složité to bylo také se sháněním dalších věcí, například snubních prstýnků. Prodej zlata totiž stát reguloval, takže před návštěvou zlatnictví bylo potřeba obstarat si speciální potvrzení, že se pár opravdu v brzké době plánuje brát. Teprve poté mohl ženich zlatý kroužek zakoupit.
Květiny bylo potřeba v květinářství rezervovat alespoň dva týdny dopředu a většinou se nedalo sehnat nic jiného, než karafiáty, gerbery nebo kaly. O růžích si nevěsty mohly zpravidla nechat jen zdát, pokud si je nenastříhaly na vlastní zahrádce.
Mnoho svateb se chystalo doslova na poslední chvíli. Důvodem bylo to, že na ně často spěchali samotní snoubenci. Sezdané páry měly totiž lepší pozici v pořadníku na přidělování bytů a pokud nechtěli bydlet s rodiči, většinou se sňatkem příliš neotáleli. Kromě toho se často stávalo, že se svatba chystala, protože už bylo na cestě první dítě. V minulosti, zvlášť na venkově, by totiž neprovdanou matku všichni sousedé pomluvili.
Hostina v obýváku a s magneťákem
Obřad byl velmi jednoduchý. Stát uznával pouze civilní sňatky, a tak si sice snoubenci mohli zařídit obřad v kostele, ale návštěvě národního výboru se tím stejně vyhnout nedalo. Tam čekal oddávající v obřadní síni se státními symboly na stěně a za pár minut bylo hotovo.
Následná hostina v řadě případů probíhala v domácnosti. Připravila se polévka, vlašský salát a chlebíčky, připravila se nějaká ta lahvinka. Na venkově se někdy pro tyto účely využívaly kulturní domy, případně místní hospoda.
Samozřejmostí byla muzika z magneťáku, která se přehrávala z kazety.
Zdroje:
