Článek
Většina dětí dnes miluje kečup. S radostí si ho dají na těstoviny a existují dokonce i takové, které by ho s klidem jedly dokonce i s krupicovou kaší, pokud by jim to rodiče dovolili. Kdyby ale tušily, jak vznikl a z čeho se vyráběl v minulosti, nejspíš by o něj ani nezavadily. A není divu, původní receptura by nenadchla ani dospělé.
Ačkoliv se zdá, že rajčatová omáčka bude pocházet z Itálie, případně Spojených států, ve skutečnosti má svůj původ v Číně. Tenkrát se ale vyráběl výhradně z rybích vnitřností, zbytků masa a sójových bobů. První rajčatový kečup vznikl až o stovky let později.
Rajčata pochází z Jižní Ameriky a do Evropy, konkrétně Anglie, se dostala až v šestnáctém století. Lidé je ale nejprve považovali za okrasnou rostlinu a jíst rajčata odmítali. Věřili totiž, že jsou jedovatá. Ve skutečnosti za potíže ale nemohla zelenina, nýbrž cínové talíře, ze kterých se tenkrát jedlo. Po kontaktu cínu s kyselinou z rajčat totiž do potravin pronikalo olovo.
Rybí vnitřnosti a zbytky
Původní kečup ve skutečnosti připomínal spíše fermentovanou rybí omáčku, kterou dnes známe z asijské kuchyně. V čínském dialektu se této omáčce říkalo „ge-thcup“ nebo „koe-cheup“, což dalo vzniknout jejímu dnešnímu názvu. Mezi její hlavní výhody patřilo to, že byla velmi trvanlivá, a tak se dala dobře skladovat na záoceánských lodích. Rybí kečup se na obchodních lodích dostal nejprve do Vietnamu, na Filipíny a do Indonésie, později se s ním začalo obchodovat také v jiných koutech světa.
V osmnáctém století nastal doslova zlatý věk kečupu. Původní receptura doznala mnoha obměn, a tak se kromě ryb přidávaly také ústřice, mušle, houby, vlašské ořechy, citron, celer nebo broskve. Právě tyto kečupy byly velmi oblíbené, například známá spisovatelka Jane Austenová prý milovala kečup houbový.
V roce 1812 konečně na scénu přišel rajčatový kečup. Údajně ho vymyslel James Meas, vědec pocházející z Philadelphie. Pro rajčata se rozhodl, protože řada lidí tehdy věřila, že tato zelenina (která je ve skutečnosti ovoce) má afrodisiakální účinky. O několik desítek let později pak známá firma Heinz vytvořila první recept pro komerční výrobu.
Kečupová léčba nefungovala
V devatenáctém století se ale kečup prodával jako lék. Kupříkladu lékař John Cook jej předepisoval jako prostředek na podrážděný žaludek a tvrdil, že kečup připravený podle jeho vlastního receptu pomůže také od průjmu, žloutenky nebo revmatismu. Poměrně rychle se ale ukázalo, že to nefunguje. Z kečupu se tak znovu stala pouze omáčka k masu.
Dlouhou dobu ale výrobu provázely problémy. Původně totiž součástí kečupu nebyl ocet, což mělo neblahé následky při uchovávání. V omáčce se totiž rychle začínaly množit bakterie a plísně. Teprve přidání octa tento problém vyřešilo.
Další potíž byla také v tom, že pro dosažení sytě červené barvy se přidával uhelný dehet. Kvůli konzervaci zase benzoan sodný. Už na konci devatenáctého století ale vědci přišli na to, že tyto látky jsou pro lidské tělo velmi škodlivé, a tak se od jejich použití upustilo.
Zdroje:
